Článek
Bylo krásné pozdní víkendové odpoledne, teplota venku tak akorát, třeba na návštěvu přípravného zápasu prvoligového hokejového týmu. Cena vstupenek byla méně příjemná než slunné odpoledne, ale proč si nedopřát sportovní zážitek na prahu nové sezóny. Stadión byl překvapivě slušně zaplněn, ale sedadla jsme s manželkou koupili s dobrým výhledem na led.
Následoval nástup obou mužstev, za burácení diváků, píšťal, řehtaček a mávání šál. Začal zápas, ale o dvě řady nad námi hukot pronikavé píšťaly neustával ani, když se hrálo. Zvuk to byl silný, pronikavý a kolísavý. Po nějaké době ostatní diváci začali nadávat, ale ani k částečnému utišení to nevedlo. Ve mně se mísily smíšené pocitu ve smyslu „k utkání to patří“, ale proč nad mojí hlavou? Ten rachot významně připomínal vuvuzelu, nejen to, ona to byla. Zvuk vydával školkou možná sotva dorostlý klučík a náramně dával najevo, jak píšťalu ovládá. Jeho doprovod maminka s babičkou věnovaly pozornost svým nápojům, a to i po upozornění v dosahu sedících diváků. Po dovršení hranice mé emoční tolerance, jsem dostal nápad – kluka jsem prostě hodně pochválil, (fakt to umíš!), a nasměroval jsem ho s produkcí na jeho doprovod, aby byl lépe slyšet…A nenech se odradit, jsem rychle klukovi zdůraznil. Ten poslechl a po očku mne sledoval, já ho vztyčeným palcem povzbuzoval. Maminka s babičkou po mně šlehaly očima, já se usmíval a po přestávce už byla všechna tři místa prázdná.
Nenech se rušit.
