Článek
Když jsem byla malá, rozumějme tak mezi třemi a devíti lety, často jsem slýchávala věty jako: „Tohle není normální!“ nebo „Prosím tě, chovej se normálně!“ A neříkali to jen rodiče, ale i učitelé, sousedi, řidič autobusu nebo paní uklízečka, která vytírala podlahu na školní chodbě. Právě tá paní uklízečka mě jednoho dne inspirovala k zamyšlení nad normálností. Běžela jsem si tak radostně po čerstvě vytřené podlaze s naprostou dětskou lehkovážností a rozzářeným úsměvem, když v tom se ozvalo: „Chovej se laskavě normálně!“
Co mě zarazilo, nebyla ani tak výčitka, jako spíše ta kombinace: „laskavě“ a „normálně“. Co to vlastně znamená? Mám se normálně chovat s laskavostí, nebo se laskavě přizpůsobit normálnosti? A co vlastně je normální?
Tohle dětské zamyšlení ve mně zůstalo a vrací se mi i v dospělosti. Protože teď, když někdo v dospělém životě pronese: „Chovej se normálně,“ obvykle o tom přemýšlím minimálně tři dny na gauči, kdy hypnotizuji bod na zdi a snažím se přijít na to, co můj protějšek vlastně chtěl říct.
Například manželka nebo manžel. Představte si, že vám partner řekne: „Mohl by ses chovat normálně?“ To je past. Past podobná té, když se vás zeptají: „Vypadám v tom tlustě?“ Jakmile slyšíte větu o normálnosti, v hlavě se rozběhne nekonečný proces analýzy. Normálně jako kdo? Jako soused, co si celou zimu neodklidí chodník? Nebo jako kolega, který mluví jen o tom, co vařil k obědu?
Společnost nám sice podsouvá představu, co je normální – během dne pracovat, večer se dívat na televizi, občas jít do kina a na dovolenou k moři. Občas se opít jak dán. Ale co když je pro někoho normální sbírat staré konzervy, psát poezii o tramvajích nebo si zpívat na ulici? Je to jiné, ale znamená to, že to není normální?
Podle mě je klíčem pochopení, že normálnost není univerzální pravda, ale dohoda. Každý má svou verzi normálnosti a pokud nám někdo řekne: „Chovej se normálně,“ vlastně tím říká: „Chovej se tak, jak bych si to přál/a.“ A to je dobré vědět. Protože to není výzva k zamyšlení nad sebou samým, ale nad vztahem s tím, kdo nám to říká. A v tom je ta pravá moudrost. Nebo alespoň moje definice normálnosti.
A pokud mě ještě někdy někdo vyzve, abych se chovala normálně, jen se usměju a řeknu: „Normálnost je jen iluze, kterou se snažíme naplnit očekávání druhých. Není lepší prostě být a nechat být?“
Je dobré si uvědomit, aby se náš pohled neměnil na někoho definované normálnosti, zůstaňme sami sebou i v těch těžších chvílích a nenechme si vzít naši svobodu v naší normálnosti.
Protože pokud něco opravdu stojí za to, pak je to zachovat si svoji vlastní jedinečnost i v těch chvílích, kdy by bylo jednodušší splynout s davem. Vždyť právě naše podivnosti, radosti a malá šílenství dělají svět barevnějším a život zajímavějším.
