Článek
Jaromíra Jágra jsem naposledy viděl naživo během výluky NHL v roce 2004. Rozdíl v úrovni hráčů naší nejvyšší hokejové soutěže a té kanadsko-americké byl patrný od prvních vteřin až do konce utkání.
Uplynulo více jak dvacet let a Jarda se rozhodl, že na mne počká a bude hrát minimálně tak dlouho, než se opět uráčím jej vidět naživo. Nějakou dobu jsem ten okamžik „trénoval“ u obrazovky notebooku, nicméně těch pár centimetrů na výšku a na šířku mi přišlo jako sledovat obraz televizoru v době, kdy ke štěstí stačilo vidět šedivou mlhu a slyšet šum.
Konečně jsme se oba dočkali. Je to osm let, co se Oceláři z Třince chlubili, že pro svůj tým získali „osmašedesátku“ pro střídavé starty. Pokud mě však paměť neklame, Jágr za severomoravský tým nikdy nenastoupil.
Kladenští Rytíři třinecký tým několikrát porazili a tak jsem se 16. února těšil na nedělní odpoledne plné emocí a rytířských soubojů, neb oběma celkům jde o body, takže do zápasu musejí dát naprosto všechno! Navíc mě lákalo nahlédnout dovnitř zrekonstruovaného zimního stadiónu, který pamatoval ty nejlepší hráče československého hokeje.
První komplikace nastala už při vstupu. „Tímto vchodem nemůžete, musíte to celé obejít.“ Nevzpomínám si, že by nějaký hokejový svatostánek v České republice neměl možnost volného pohybu v celých jeho útrobách, ale možná mně už neslouží dobře paměť. Cestou jsem pokukoval po stáncích s „výjimečně hořkým“ pivem za cenu řemeslného speciálu a při pohledu na cifru, za níž jsem se mohl občerstvit grilovanou klobásou zřejmě z nějakého hypermarketu, jsem musel v duchu politovat minipivovary i farmáře, kteří by za takové peníze rozhodně nabídli více, však nemajíc šanci se do téhle extraligy dostat ani přes baráž. Jak by to přitom bylo krásné poznat přes hokej i místní jídelníček.
Kombinace modré a bílé vypadá vždycky dobře. ČEZ stadion je velikostí zcela mimo ostatní hokejové arény, ale bude to fajn. Trošku mě znervózňuje vysoké plexisklo okolo hrací plochy, ale doufám, že tohle mají vychytané a bude přes něj nakonec dobře vidět. Usedám na modrou sedačku a znervózním ještě více, neboť její rozměr je naprosto nekompatibilní k mé slovanské postavě. Ovšem buďme pozitivní! Výhodou těchto sedaček je, že se nezdržujete cestou ke svému místu obcházením podél řad, ale rovnou do nich vkročíte a postupujete nebo sestupujete přímo na svou dočasnou adresu. Navíc když se usadíte (uvelebíte zde doslova nesedí), zjistíte, že další dobrou zprávou je to, že vám dnes rozhodně nebude zima. Fanoušci vedle vás jsou v tak těsné blízkosti, že se v mžiku stávají vašimi blízkými.
Fanoušky Kladna jsem před mnoha lety potkával na jiných stadiónech a vždycky to byli fajn lidé, s nimiž se dalo příjemně popovídat a uznale ocenit, že vážili za svým klubem i dalekou cestu napříč celou republikou.
„O-O-Oceláři!“ Zamrazilo mě. No co, je to teprve začátek, však oni se „modrobílí“ ozvou. První vhazování, čekám, že to začne a že fanoušci poženou svůj tým za tak potřebným vítězstvím. Ticho jako v divadle. Zkusil jsem to tedy sám. Nikdo se nepřidal. Tedy ano, ovšem jinak, než jsem si představoval. Třinecký kotel čítající pár desítek skutečných fandů spustil klubové chorály a nedal na sobě znát, že mají více jak čtyři sta kilometrů cesty za sebou… a večer zase před sebou. Možná si ten Jarda přece jen měl vybrat ty střídavé starty. V takové atmosféře se přece doma nedá hrát!
Očekávaný souboj srdcařů se nekoná. Onehdy jsem měl tu radost vidět krajskou ligu, kde se hráči často už po třicítce vrhali do útoků, padali do střel a nedarovali soupeři ani metr ledu. Dvě stovky lidí v na tribunách hnaly oba celky kupředu a ve dvou stupních Celsia se zahřívali svařákem za pade a velkým hot-dogem (neplést si prosím s běžným párkem v rohlíku) za osm pětek.
Jediné světlé momenty na kladenském ledě patřily Jaromíru Jágrovi. Kdo na něj spílá, tak by se měl zaměřit zejména na ty ostatní hráče, ty mladé, které tak adoruje. K čemu je jim rychlost, když se jim nechce? Prostě nějaký plat jde, nějaký tým mě vždycky angažuje a riskovat nějaké zranění, to ať za mě riskuje nějaký jiný hokejista. Třeba ten „dědek“ Jágr.
Rytíři zápas po zásluze prohráli. Ačkoliv v posledních minutách svitla naděje na vyrovnání, Třinec si vítězství pohlídal.
Rozčarován jsem zamířil do fanshopu koupit nějaký „mérč“. Tady konečně nějaký závan NHL nebo přinejmenším vysoce postaveného týmu v extralize nastal. Ovšem pouze na cenovkách.
Stadión zrekonstruovaný za téměř půl miliardy. Nejslavnější český hokejista na ledě. Téměř vyprodáno. Riziko baráže. A přesto to nestačí, když do toho nedáte srdce. Srdce, jaké má Jaromír Jágr. Obrázek, jak klečí po závěrečném hvizdu na kolenou ne únavou, ale zklamáním, mi zůstane v paměti ještě hodně dlouho.
Jaromíre, nedá se nic dělat. Jeden srdcař to nezvládne. Je třeba vzít rozum do hrsti a své srdce do Pittsburghu.
