Článek
Lidstvo odnepaměti chtělo či potřebovalo řešit, ve větší nebo menší míře, krize a konflikty ve společnosti či s okolními zeměmi se zbraní v ruce. Často se tak prosazoval přirozený lidský pud jít kupředu za ziskem a vítězstvím, kdy nemálo přispíval i ke své pověsti největšího inovátora a vynálezce světa, skrze revoluční vojenské technologie či foritifkace. Státy, jazyky, národy, země i společnosti, ve kterých žijeme a vyrůstáme, mají do značné míry na svědomí právě vojenské konflikty, které historie, zdá se, vyžaduje. Dnes je tomu přesně 1071 let, co se odehrála jedna taková událost, jenž navždy změnila směřování Střední Evropy a podobu či chování národů v jejím rámci. Bitva na řece Lech, nebo chcete-li, bitva u Augsburgu na den Sv. Vavřince, dne 10. srpna roku 955.
Historikovi je zapovězeno klást si otázku „Co by bylo kdyby“. Pro něj je však velkým zadostiučiněním, když si poskládá střípky historických pramenů k maďarským nájezdům po Evropě, vnitropolitickým bojům ve Svaté říši římské či rodinnému zápasu v Přemyslovských Čechách. Naskytne se mu tak unikátní výsledný obraz nedoceněné události, která stanovila podobu hranic mezi kulturními a mocenskými sférami ve Střední Evropě, do značné míry až do současnosti. Jak je možné, že Maďaři nevytvořili říši napříč alpskými zeměmi? Jak je možné, že z tolika klanů stojí uherská státnost právě na Arpádovcích? Kde leží prvopočátky nekonečné snahy německých vládců o znovusjednocení německých zemí?
Cesta vedoucí k bitvě na řece Lech zdánlivě nevypadá tak dlouhá a ničivá, jako třeba invaze říše Hunů či Avarů, ale kočovnické nájezdy po dobu půl staletí představují pro složitý národně-politický komplex typu Evropa vážný problém.
Spojitost s Huny, která dala v cizích jazycích jméno celému národu, jazyku, kultuře či životnímu stylu nebyla náhodná. Maďaři přišli z podobných oblastí západní Sibiře z podhůří Uralu ve stejné době, kdy Hunové šířili strach a svou říši po Evropě, tvořené z velké části ještě provinciemi říše Římské. Přibližně v době, kdy se rozpadá Hunský svět si Maďaři zformovali nové „Velké Maďarsko“ na území mezi Černým a Kaspickým mořem, které v časech nových avarských vpádů přeroste do Levedie či Etelközu. Tady se pak na hranici Chazarské říše, jako Germáni na území Římské říše, uplatňují jako pohraniční výběrčí daní, lovci otroků a žoldnéři. Jejich způsob života a vojenská taktika z nich udělala užitečné spojence, ale i nebezpečné nepřátele, kteří ke konci 9. století opustili svou novou pravlast, a vydali se vstříc panónské nížině Velké Moravy v Podunají, kde byly vhodné podmínky pro pastvy jejich koní a dobytka. Tak se začaly psát dějiny Uherského velkoknížectví, které pomalu nastoupilo, ve společenství sedmi sjednocených maďarských kmenů, cestu ke vzestupu moci vůdce invaze do Panónie Arpáda a jeho dynastie. Ta pak nahradila kočovnický způsob života usedlým a diarchii dvou náčelníků vládou jednoho panovníka evropského státu.
Bez ohledu na to však Maďaři stále pořádali, i za života Arpádova syna Zoltána a vnuka Takšoňe kořistnické nájezdy prakticky na všechna území, která ležela na jih a západ od nich. Postižena byla po půl století prakticky celá Střední i Západní Evropa, včetně části Španělska, celé Itálie a Francie. Nezapomnělo se ani na Balkán, kde měli Maďaři, co předvést i svým historickým spojencům i nepřátelům z Byzantské či Bulharské říše. Nás však nejvíc zajímá situace ve Svaté říši římské. Stát založený sotva před stoletím franským králem Karlem Velikým, se v 10. století ocitl v hluboké krizi, podpořené i smrtí jeho posledního karlovského dědice císaře Ludvíka IV. Dítěte roku 911. Mimochodem, on sám rok předtím prohrál s maďarskou invazí první bitvu na řece Lechu. Situace se příliš neuklidnila, ani za života syna jeho nástupce císaře Jindřicha I. Ptáčníka, tedy Oty I., který čelil vzpouře vlastního syna Liudolfa i mocného lotrinského vévody Konráda Rudého. Ti však byli jedni z posledních, kdo pro své cíle užili síly maďarských žoldnéřů, jejichž počínání spojilo šlechtu kolem krále, jenž nakonec po konečném vítězství získal na svou stranu i odbojného Konráda a švábské síly syna Liudolfa. Do víru dějin nakonec vstoupil, po předchozích bojích s Němci, také český kníže Boleslav I., jenž jakoby přišel potvrdit své dějinné postavení významného panovníka, a nikoliv pouhého bratrovraha sv. Václava. Jeho významným počinem bylo totiž i přetváření země v aktivní východní val s promyšleným systémem hradišť proti maďarské expanzi a své armády, coby zadního voje spojené říšské armády v rozhodujícím boji na řece Lech.
V podobném parném srpnu roku 955 se pláně kolem řeky Lech, u Maďary obléhaného města Augsburg v jižním Bavorsku, znovu otevírají pro dramatickou bitevní scénu. Arpádův vnuk Takšoň, společně s náčelníky Bulču, Lélem a Šúrem, se po půl století, od obsazení Podunají, chystají ztrestat své dosavadní příležitostné spojence do rozhodující bitvy, v níž Svatá říše římská a České knížectví upevní svou pozici na mapě evropské politické scény. Na své si přišla i po další dvě století takřka neomylná těžká jízda evropského rytířstva, které se po maďarském oběhnutí pozic přes řeku a zničení zadního voje, tvořeném statečnými Čechy a Švábi, znovu vrhlo do boje a s českou pomocí vyhráli nad maďarskými jízdními lučištníky boj o budoucnost Střední Evropy.
Čechů se z bojiště mnoho nevrátilo, včetně pololegendárního syna knížete Boleslava, který našel v bitvě smrt, stejně jako odbojný lotrinský vévoda Konrád Rudý. Svou pozici samostatného celku, v sousedství Římské říše i Uherského velkoknížectví, si však udrželi, a později se původní val proti Maďarům rozšíří, za života Boleslavova dalšího syna Boleslava Pobožného, dál na východ. Podobně se rozšíří i moc římského císaře, kterým se po slavném vítězství stane roku 962 císařem Otou Velikým. Jeho dynastie pak, zcela v duchu obnovy říše císaře Karla, sjednotí a upevní německojazyčný svět a ochrání ho před nájezdníky. Naproti tomu náčelníci Bulču, Lél a Šúr zaplatí životem, a s nimi symbolicky vymírá i starý svět Maďarů, založený na žoldnéřství a kořistnických nájezdech. Pod vedením Takšoňova syna Gejzy a vnuka Štěpána se z nesourodého kočovnického konglomerátu různých náčelníků stane nová evropská mocnost, která bude v duchu evropských hodnot uplatňovat křesťanství, feudální systém, královskou moc a rytířské ideály, jež zvítězily na řece Lech.
Lech nebyl jenom potvrzením započatého procesu staromaďarského přerodu. Bitva znamenala definitivní vymezení postavení hned tří různých světů germánského, slovanského i ugrofinského národa, které se následně budou na politické šachovnici vrcholného středověku dále prolínat a zápasit o své dědictví po císaři Karlu Velikém, knížeti a světci sv. Václavovi či velkoknížeti Arpádovi. Lech přinesl revoluci ve vedení středověkých bitev a stanovil zásady, které pak do 12. století téměř nikdo na evropské půdě nezpochybnil a nevyvrátil. A zatímco hunská, avarská či později pečeněžská moc se rozplynula ve víru transformace centralizovaných států, původně asijský maďarský svět se svým přizpůsobením navždy zapsal do myslí, jazyka i kultury indoevropských národů a jejich států v nové společné vlasti - „Mitteleuropi.“
