Článek
Stejně si ráda sedávám dál od dveří, kde je to vyvýšené, protože se tam málokdy mačkají a protože tím nezabírám místo těm, kteří nevyjdou schůdky. Koukám z okna a zaposlouchávám se do písniček. Užívám si chvilku klidu, než budu muset hodiny v kuse komunikovat s lidma. Však to známe všichni. Zrovna když ve sluchátkách zní pauza, uslyším metr za sebou „Tak holky vás přece pustěj sednout, ne?!“ Okolo se šourá nějaký časem podepsaný týpek, vrásky dosvědčují tomu, že naštvání na cizí lidi je jeho celoživotní povolání a poslání. Cítím na sobě jeho vzteklý pohled. Zpanikařím, že jsem dostatečně neskenovala tramvaj, čímž bych se zařadila mezi bezohledné pasažéry. Nevypadám dost staře, nemocně ani unaveně. Ve strachu, že to byl komentář mým směrem, vstanu a běžím na konec tramvaje. Stejně chci dohánět metro, takto aspoň vystoupím blíž. Akorát pak celou dobu zírám na smutnou opuštěnou sedačku. Mám paranoidní pocit, že se na mě všichni dívají jako na člověka, kvůli kterému se ozval ten křik. Ta scéna ale vůbec nebyla třeba. Nikdo moje místo nepotřeboval.
V hlavě si přehrávám celou kuchařku proti vzteku, kterou znám z různých terapeutických cvičení. Nechat pocity projít, přijmout je, uvědomit si, proč se vlastně zlobím. Ale nic z toho nepomáhá tomu, abych se uklidnila. Místo toho mám sto chutí zajít za oním člověkem, svalit ho na zem, přezout se do steelů a dupnout mu na břicho celou svojí muší vahou. Bůhví, do kdy pro něj budu „holky“ - tak aby věděl, aby vůbec tušil, s čím „holky“ žijou třicet let, s čím teď funguju poslední dva dny, s čím jedu do práce, v jakém stavu budu na nohou skoro deset hodin v kuse. Nestěžuju si, mám ráda svoji práci, jsem na ni dokonce pyšná. A přemíra sezení stejně není zdravá. Ale ráda tam pošlu tu půlhoďku v mhd. A ráda se vyhnu bojování o rovnováhu, když nikomu nezabírám místo. Obzvlášť v tyto dny. Nebo je to snad zločin?
Už mě ta absurdita nebaví. Čím jsem starší, tím častěji jezdím po Praze dost vyčerpaná. A tím víc mám vzpomínek na to, kdy mě někdo šikanuje ven z místa. To vše zatímco okolo mě sedí lidi dvakrát mladší než já, dvakrát hlasitější než já, lidi, kteří dávají na odiv fakt, že nikdy nebudou muset nosit v břiše dítě. Jako koneckonců v metru, do kterého jsem přestoupila. Volná sedačka byla vedle člověka, který ji potřeboval uzurpovat svojí rozkročenou nohou. Od určitého momentu si vedle nich sedám, protože znova, přijde mi absurdní, že já nemám právo v klidu sedět na žádné, zatímco někdo se roztáhne bezostyšně přes tři. Některým je nepříjemné se mě stehnem dotýkat, tak se pomyslně chytí za nos. Ale je jich málo. Většina do mě strká celou cestu a vůbec jim to nepřijde hloupé. A mě nebaví se kroutit, aby někdo cizí nenarušoval mou osobní zónu. Nakonec jsem si přesedla, ale o pár zastávek později si přímo přede mě stoupla paní, nejspíš starší než já. A mě už tak moc nebavilo kalkulovat, že jsem to pro dnešek vzdala a odevzdala se houpání metra ve stoje. Zatímco můj klid neexistuje, všude okolo mě týpci mladší než já koukají do svých mobilů a neexistují pro ně ostatní.
Až přijdu domů, na internetu se na mě vyvalí stovka reklam, které se mě budou snažit přesvědčovat o investicích do toho, abych vypadala mladší. Ptám se sama sebe, jestli to vážně chci. Netuším, kolik za ty roky do svých pórů naliju séra. Ale i tak už vím, jak dlouho bude trvat, než mě a moje kamarádky doženou vrásky natolik, abychom měly právo v klidu sedět. Ještě to chce dekády uhýbání, zatínání bolavých svalů, přehlížení a skrývání bolestí, dekády odnošených nákupů, zařizování chodu domácnosti, dekády klimbání na pár hodinách spánku, dárků a cukroví upečeného ze surovin v oněch nákupech, kdoví, možná dekády dohledu na děti, a když si náhodou sedneme, tak budeme na trní, jestli náhodou nepřistoupil někdo, kdo si zaslouží naše místo. Až konečně selžeme v roli ornamentu, získáme poplácání po zádech a ostatní nám konečně budou nabízet sedačky, někteří víc lítostivě než uctivě. Dostaneme cenu útěchy za všechna ta léta a za to, že už nezastáváme roli v kategorii „holky,“ tedy tamtoho, na co se kouká jiným způsobem a co se peskuje, protože je to údajně hloupé a do sebe zahleděné. To vše samozřejmě jenom pokud má moje generace vyhlídky na stáří v takovéto společnosti. Málokdo si ale všímá, že šedivé vlasy mám už dneska, že „holky“ mého věku jsou často vícenásobné mámy. A že i když já nejsem, možná si taky někdy potřebuju odpočinout a necítit se za to provinile, když je kolem spousta místa pro všechny. Však jindy jsem přece slabá a zbytečná. Ale ono to o tom asi není tolik, jako o chuti pískat a dívat se, jak podle toho skáču. A ještě mě stihnout ponížit a dohnat ke studu, naší předepsané emoci. Kdykoliv, kdekoliv.
Ne, vlastně kecám. Pro některé slizáky jsou ženy „děvčaty“ navždy. Protože proč bychom staré bábě přisuzovali důstojnost? K čemu je nám dobrá? K tomu, abychom ji holedbavě pouštěli sednout. A to i na místa ostatních, které tím chceme usadit.
Spousta bolení není vidět. Chtěla bych žít ve světě, kde se lidi můžou navzájem poprosit o místo na sezení. Já bych to věřila i všem těm týpkům, do těla jim nevidím, stačilo by říct. Problém je ten, že málokdo to chce věřit mně. A málokdo by se mě zastal, kdybych se v městské dostala do konfliktu. A proto to neriskuju a píšu si po nocích na profil. Někdy mám vztek sama na sebe, protože bych určitě mohla zlepšit svou životosprávu a cítit se lépe. Vystát a obstát všechno bez jakýchkoliv keců. Ale pro dnešek to tak není. A tak vyvažuju kecy ostatních.
