Článek
Na bruslení jsme využili v zimě každou volnou chvilku, tehdy byly ještě zimy takové, že rybník zamrzl na začátku prosince a roztál až v březnu. Rybník byl dostatečně rozlehlý, takže byl rozdělen na část krasobruslařskou, tedy dívčí a na část hokejovou, tedy chlapeckou. Tak to bylo zavedeno a nedocházelo k žádným třenicícm. Dokonce i rychlobruslaři si mohli udělat dráhu po obvodu celého rybníka. Ale v některých místech museli dávat pozor na traviny, které prorůstali ledem v místech, kde byla malá hloubka. Tam jsme říkali na Ostrůvku a bylo tam jen cca 10 - 15 cm hloubky. Když se najelo na trávu, bylo to jako by Vás někdo chytil za nohy a pádu se nedalo vyhnout. Nohy se zatavily, tělo pokračovalo dál. Jednou, nevím proč, jsem si půjčila brusle kanady abych vyzkou šela, jak se na nich jezdí. Hoši dělali také různé otočky, brzdili až odletovala ledová tříšť a rychlost jejich bruslení byla obdivuhodná. Nazula jsem si půjčené kanady, je pravda, že mi byly asi o čtyři čísla větší, ale nepřikládala jsem tomu váhu. Postavila jsem se, chtěla se rozjet a dvakrát jsem prohrábla a byla na ledě roztažená jak široká, tak dlouhá. Kanady nemají zoubky, které jsem používala při odrazu já. Zvedla jsem se a znovu to zkusila. Bohužel naučený rozjezd pomocí zoubků, byl tak zažitý, že jsem se ocitla opět rozpláclá na ledě. Všichni kolem mě so dobře bavili a radili, jaký mám zvolit styl. No nebudu Vás dlouho napínat, calá domlácená jsem knady vyzula a víc jsem je na nohy nevzala.
Když se mi potom narodily děti, učila jsem je bruslit, ale brusle jsem neměla. Chodila jsem s nimi na botách. Než jsem si nějaké pořídila, děti se bruslit naučily a tak z koupi sešlo. Asi po deseti letech jsem jednou v supermarketu narazila na slevy krasobruslařských bruslí, neodolala jsem a jedny si koupila. Musím přiznat, že mi udělaly velkou radost. Jenže život šel takovým tempem, že jsem se k bruslení celou dobu nedostala, přesto, že jsme bydleli přímo u rybníka. Byly jiné starosti. Manžel této zálibě neholdoval, takže ani já se k tomu nedostala.
Když potom manžel zemřel, přijela dcera ze zahraničí na pohřeb a snažila se mi pomoci přijít na jíné myšlenky. Na náměstí byl zprovozněn ledový ovál a ona navrhla, abychom si zkusily zabruslit. Já nadšená, že konečně vyzkouším svoje nové/staré brusle, jsem souhlasila. Ona si brusle vypůjčila, já si vzala ty svoje a že si je nechám i nabrousit. Přezula jsem se, ona už se dávno proháněla po ledě, stoupla jsem odhodlaně na led, odrazila jsem se a přišel šok. Okamžitě jsem se musela chytit mantinelu a dcera mi dělal také zábranu, protože mi nohy podklouzávaly hůř, než na kanadách. Málem jsem stáhla na led i ji. Trochu mě to překvapilo a říkala jsem si, že když jsem to tehdy uměla docela dobře, přece jsem to nemohla úplně zapomenout. Tak jsem znovu zkoušela rozjezd, ale už s respektem. No nebylo to nic světoborného, přidržovala jsem se mantinelu a posunovala jsem se dobředu velice opatrně. Chvílemi jsme měla dojem, že už jsem se do toho dostala a zkoušela jsem se pustit. Ujela jsem několik metrů, jenže jsem se rozjela moc a jak mě nohy přestaly poslouchat, podjely mi a já jsem spadla na záda a hlavou udeřila do ledu. Od mantinelu se ozvalo hlasité AU, to lidé kteří stáli a dívali se, úplně vycítili to co já zažila. Ale nevzdala jsem to. S námahou jsem se postavila a zkoušela bruslit. Objela jsem kolečko, dojela na to samé místo a znovu mi podjely nohy a já sebou plácla na tom místě znovu, tentokrát na břicho. Znovu se ozvalo soucitné AU. Z této pozice se zvednout bylo trochu namáhavější, ale s dceřinou pomocí se mi to podařilo. Jako neohrožený Budžes, jsem se rozjela na další kolečko kolem kluziště. Jenže ty brusle mě nechtěly vůbec poslouchat a nechtěly spolupracovat. Pokaždé se rozjely tak, že jsem je brzdila jen zachytáváním se mantinelu, ani pomyšlení, že bych udělala otočku, nebo nějaký jiný pohyb, než jen kupředu. Tak jsem se dostala zae do toho místa, kde jsem již dvakrát upadla a celou pozornost jsem věnovala tomu, aby se to neopakovalo. Podařilo se mi přejet asi o dest metrů dál a tam jsem sebou zase práskla na záda, až mi hlava nadskočila. V tu chvíli jsem toho začala mít dost. Dcera ke mě přijela a taktně se ptala, zda už si nechci odpočinout. Asi se za mě styděla a já se jí nedivím.
Brusle jsem vyzula a s příchodem domů jsem je zase dala do krabice. Už na ně nestoupnu. Sklamaly mě.
