Článek
Veřejné instituce se rády chlubí tím, že na nová umělecká díla či architektonická řešení vypisují transparentní soutěže o návrh. Na první pohled jde o chvályhodný postup, který dává šanci kreativcům, generuje pluralitu názorů a hledá nejlepší možný výsledek pro veřejný prostor. Když se však podíváme pod pokličku financování samotné organizace takových soutěží, narážíme na paradox, který v komunitě tvůrců dlouhodobě budí pocit, že jako jediní riskují právě oni. Vkládají svůj čas, invenci, finance i spánek s vidinou velmi nejistého výsledku, zatímco pořadatel má svou odměnu vždy jistou.
Podívejme se na nedávno uzavřenou smlouva na organizaci designérsko-výtvarné soutěže na uměleckou instalaci v Clam-Gallasově paláci, kterou podepsalo Muzeum hlavního města Prahy. Organizací byla napřímo – formou zakázky malého rozsahu – pověřena společnost CZECHDESIGN CENTER. Pohled do finančních kapitol této spolupráce však odhaluje hluboký nepoměr mezi tím, kolik inkasuje zprostředkovatelský aparát a tím, kolik zbude na lidi, kteří projekt reálně odpracují a vymyslí.
Organizátor s jistotou, tvůrci v nejistotě
Společnost CZECHDESIGN získala za kompletní administraci a produkci této soutěže pevnou odměnu 481 000 Kč bez DPH. Tato částka je pro ni stoprocentně garantovaná, bez ohledu na to, jakým výsledkem zasedání poroty skončí.
A jak vypadá finanční realita na straně autorů, bez jejichž nápadů by žádná soutěž vůbec nemohla existovat? Smluvní strany v dokumentu odhadují následující budgety pro soutěžící vybrané do druhého kola:
- Skicovné v 1. kole: Celkem 500 000 Kč rozdělených mezi pět účastníků (tedy 100 000 Kč na jednoho).
- Odměna za prostorový model ve 2. kole: Celkem 60 000 Kč pro postupující.
- Ceny pro první tři místa: Dohromady 310 000 Kč, které si mezi sebe rozdělí "medailové" pozice.
Ti, kteří dál nepostoupili, nedostanou za svou práci vůbec nic a pouze počítají ztráty.
Když sečteme veškeré finanční prostředky, které zadavatel plánuje poslat všem účastníkům soutěže dohromady za jejich autorskou práci, dostáváme se na částku 870 000 Kč (počítáme-li fixní odměny za 2. kolo a ceny za umístění).
A zde se rýsuje matematika, která bije do očí: Pořadatel dostane za čistou administraci a supervizi částku, která odpovídá víc než polovině (přesně cca 55 %) celkového balíku peněz určeného pro všechny autory dohromady.
Cui bono?
Nikdo nezpochybňuje, že zorganizovat anonymní dvoufázovou soutěž podle zákona o zadávání veřejných zakázek vyžaduje právní know-how, čas a administrativní úsilí.
Otázkou však zůstává, zda je morálně a ekonomicky obhajitelné, aby instituce zřizovaná hlavním městem Prahou tolerovala stav, kdy „papírování“ stojí bezmála tolik, co samotná kreativní podstata projektu.
Toto vytváří podivný ekosystém, ve kterém se zprostředkování kultury stává výnosnějším a bezpečnějším byznysem než kultura samotná.
Stále hlasitěji se mluví o tom, že veřejné instituce jsou do pořádání soutěží vmanipulovány lobbingem specializovaných agentur, pro které je administrace lukrativní obživou. Tyto agentury se staví do role spasitelů transparentnosti a kvality, přestože vytvořily model, ze kterého jako jediné odcházejí s garantovaným ziskem. Finanční odměnu totiž dostane pouze nepatrný zlomek vyvolených účastníků, zatímco drtivá většina soutěžících autorů nedostane nic a zbydou jim jen stovky hodin neplacené práce a utopené náklady.
Tento model tak staví české kreativce do role novodobých mecenášů veřejného prostoru, kteří sponzorují pluralitu názorů ze své vlastní kapsy. Představme si, že by na podobném principu fungovalo stavebnictví. Že by úřad oslovil pět stavebních firem, nechal je postavit pět hrubých staveb, čtyřem z nich pak poděkoval a poslal je domů s tím, že zaplatí jen tu nejlepší. V jakémkoliv jiném odvětví by takový přístup vyvolal skandál. V kultuře a designu je to však standard, nad kterým se už málokdo pozastaví.
Pokud má být zadávání veřejných zakázek v kultuře skutečně férové a transparentní, nemůže se chlubit jen čistým procesem. Musí nabídnout férové podmínky i těm, na jejichž talentu celý proces stojí.
