Článek
Papež František odešel jako člověk, který se neúnavně zasazoval o mír, sociální spravedlnost, důstojnost chudých a ochranu planety před klimatickou zkázou. Jeho smrt by měla být příležitostí k tiché úctě a hluboké reflexi. Místo toho se však proměňuje v festival absurdního morálního rozporu a celosvětového pokrytectví, které se vydává za vznešené překonávání rozdílů.
Trump a spol.: Tváře nové éry duchovního zmaru
Mezi prvními, kdo oznámili svou účast na pohřbu, je Donald Trump – muž obviněný z mnoha sexuálních útoků, šířící lži, zpochybňující klimatickou změnu, nenávidící menšiny, pohrdající slabšími, bezcitný gauner posedlý nenávistí a mocí. Přesto právě on veřejně označuje papeže Františka za „velmi dobrého muže“ a hrdě hlásí, že se osobně zúčastní posledního rozloučení.
Je to absurdní i výmluvné zároveň: sexuální predátor a asociální miliardář, jehož jediným náboženstvím je vlastní ego, má potřebu symbolicky dohlédnout na papežův pohřeb, jako by tím chtěl zaručit, že žádná nepohodlná připomínka hlubokého rozporu mezi papežovým poselstvím a dnešními protofašistickými lídry nevznikne. Svou přítomností – s pečlivě načasovanou dávkou laciného soucitu – zakrývá to, co by mělo být zcela zjevné: že zcela popírá vše, za co František celý život bojoval.
Milei: Papežova krajanská noční můra
Podobně komická – a zároveň tragická – je účast argentinského prezidenta Javiera Mileie, který papeže Františka v minulosti označil za „imbecila“ a „zástupce zla“. Tento libertariánský řezník chudých, který ve Františkově vlasti brutálně ničí veřejné služby a sociální síť, zničil prakticky všechno, na čem papeži záleželo: solidaritu, soucit i sociální stát.
A přesto se Milei chystá na pohřeb, jako by jeho přítomnost mohla vyvážit roky výsměchu, destrukce a útoků na papežův světový názor.
Ruští zbožní sluhové smrti
A pak tu máme delegaci Ruské pravoslavné církve, jejíž vůdci žehnají zbraním, které vraždí nevinné civilisty na Ukrajině, a slouží jako duchovní nástroj válečné mašinerie Vladimira Putina. Tito „boží muži“ – kteří by v čase Kristově stáli po boku Piláta – se chystají pokleknout před rakví muže, který proklínal válku a apeloval na svědomí právě těch, kdo ji rozpoutali.
To už není jen ironie. To je démonická parodie na soucit.
Když kriminálníci, ničitelé a manipulátoři bez špetky studu míří na absurdní divadelní představení
Tento pohřeb se stává smutným zrcadlem doby. Ukazuje, jak rychle je možné převzít jazyk dobra, aniž by člověk kdy opustil skutky zla. Jak snadné je postavit se k rakvi muže pokoje, zatímco v druhé kapse držíte klíč od dronů, které ničí města.
Pokud si někoho skutečně vážíme, pokračujeme v jeho práci, chráníme jeho hodnoty, přetváříme jeho odkaz v činy. Neparazitujeme na jeho smrti. Nevyužíváme jeho pohřeb jako kulisu pro vlastní image. Neoslavujeme člověka, jehož myšlenky denně ničíme.
Český stín pokrytectví: Klaus na Havlově pohřbu
Česká republika kdysi vytvořila k tomuto absurdnímu představení kvalitní předehru. Václav Klaus, dlouholetý žárlivý rival Václava Havla, který jeho myšlenky nenáviděl, bagatelizoval a jeho odkaz znevažoval, se při jeho pohřbu postavil před národ jako dojatý přítel a pokorný žák, jen aby pár měsíců poté znovu plival na jeho památku. Tento styl „politiků podle potřeby“ známe. A dnes se odehrává v globálním měřítku.
Proč?
Napadá mě jedno vysvětlení, proč se narcističtí sociopaté a psychopaté, jejichž hodnoty a činy byly v naprostém rozporu s tím, co daný zesnulý představoval, tak vehementně derou na jejich pohřby. A ne, není to touha po smíření nebo vznešená potřeba v okamžiku smrti zapomenout na sváry. Je to podvědomá parazitická potřeba, kalkul, strategie. I v době smrti oloupit nebožtíka o to, co mu právem náleží – o pozornost. O fokus na jeho dílo a jeho myšlenky, a utlumit je, nahradit pozorností na sebe. Není to možná žádný sofistikovaný plán, ale podvědomá automatická reakce při určitém patologickém mentálním nastavení.
Narcista nedokáže připustit, že by i po smrti někdo jiný zářil víc než on – zvlášť pokud to byl člověk, který ho během života morálně převyšoval nebo veřejně konfrontoval. Proto se vetře do posledního obrazu – do pohřbu – aby nasál pozornost, která nepatří jemu. Aby přesměroval emoce, oslabil symbol a zároveň se přiživil na atmosféře, kterou nevytvořil. V narcistově světě není prostor pro skutečné uznání – je tu jen neutuchající boj o pozornost a kontrolu nad příběhem. A právě to vysvětluje, proč se i vrah může přijít „dojmout“ nad rakví oběti – pokud ví, že mu to přinese další minutu pozornosti.
Závěr: František by si zasloužil Pravdu bez přetvářky
Papež František si přál prostý pohřeb. Bez zlata, bez zbroje, bez pompéznosti. Ale svět mu ho nedopřeje. Zástupy, které přicházejí s pohnutím a předstíranými pozitivními motivacemi, budou mít i nadále zbraně ve svém srdci a mysli a promění jeho smuteční akt v tragikomické divadlo.
A přesto, i toto je svědectví. O době. O nás. O tom, že pokud opravdu chceme nějak uctít Františkův odkaz, pak nepotřebujeme cestovat na pohřeb. Potřebujeme jen zkoušet skutečně vnímat pravdu, kterou se v mnoha oblastech snažil hlásat.
Vzpomínejme na to nejcennější a nejsprávnější z papežových myšlenek v tichu svého svědomí – a zapomeňme na to, co se bude odehrávat před kamerami: povrchní divadlo infiltrované parazity, kteří si přišli pro kus světla, jež by jim nikdy nepatřilo, kdyby byl svět – a lidé v něm – utvářen podle papežových hodnot. V takovém světě by totiž oni sami sloužili jen jako varovný příklad toho, čím by se člověk nikdy neměl stát a kam by se lidská bytost neměla vydat, pokud chce po smrti odejít za tím, kdo tohle celé panoptikum možná stvořil.
