Článek
Nová vědecká studie ukazuje, že i když se podaří dodržet střední klimatické scénáře (např. takzvaný „2stupňový“ cíl Pařížské dohody), Zemi může čekat oteplení až o 6–7 °C. Jak je to možné?
📈 Zásadní roli hraje klimatická citlivost (ECS) – tedy to, jak moc se Země ohřeje při zvýšení CO₂. Pokud bude ECS vyšší, než se dosud předpokládalo, i menší emise povedou k dramatickému oteplení.
♻️ A další pohroma: uhlíkové zpětné vazby. Tání permafrostu, úniky metanu z mokřadů nebo ztráta uhlíku ze zahřívající se půdy vedou k samozesilování globálního oteplení, které už pak nemusíme zvládnout zastavit.
🕰️ A i když emise v budoucnu klesnou, teploty i hladiny moří porostou dál celá staletí až tisíciletí. Planeta se nebude vracet do rovnováhy, ale přejde do zcela nového, mnohem teplejšího stavu – takzvané „hothouse Earth“.
📉 Studie tak vyvrací falešný pocit bezpečí. Nestačí jen trochu snižovat emise. Naše současná (ne)reakce nevratně rozhodne o budoucnosti planety.
V tomto textu se podíváme ještě dál – co tato změna reálně znamená pro civilizaci, jaké škody přinese a proč současné politické a společenské nastavení činí jakýkoli zásah téměř nemožným.
Většina klimatických vědců a odborníků volí ve veřejné komunikaci optimistický rámec – zdůrazňují, že ještě stále máme čas, že existují technologie a politické nástroje, které mohou odvrátit planetární destrukci. Tento přístup je pochopitelný, protože má motivovat veřejnost a vyhnout se panice. Jenže současné poznání, v kombinaci s psychologickými a sociologickými faktory, ukazuje, že takový optimismus je z velké části iluzorní.
Skutečný problém není jen fyzikální, ale civilizační a mentální: politici a voliči systematicky popírají nepříjemnou realitu, zatímco algoritmy sociálních sítí, nastavené ve prospěch oligarchických a fosilních zájmů, posilují pohodlné lži a vytěsňují nepohodlnou pravdu. Vědecké modely říkají: pokud rychle nezasáhneme, čeká nás zhroucení. Ale společenské modely říkají: my toho zásahu nejsme schopni.
Správnější než šířit naději, je pojmenovat nevyhnutelné. Tím je fatální proměna planety, ztráta většiny biologické rozmanitosti, kolaps ekosystémů a radikální redukce lidské populace. A ti, kdo přežijí, budou žít v podmínkách, které budou z pohledu dnešního člověka považovány za nesnesitelné.
Když se člověk podívá na reálné, historicky podložené důsledky koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, přestává být pochyb, co lidstvo čeká. Ne za deset, možná ani ne za sto let, ale s neodvratitelnou setrvačností, kterou nezastaví ani modlitby miliardářky Pauly White (z Úřadu pro víru) za gurua klimatické tuposti Trumpa, ani ekonomický růst či zázraky techniky. Při koncentraci CO₂ kolem 500 ppm, které s dnešními emisemi dosáhneme už za pár desítek let, historické záznamy jasně říkají: hladiny moří nakonec skončí o desítky metrů výše. Tedy ne centimetry, ne metry do konce století, ale min. čtvrtina globální populace v dlouhodobém horizontu „zaplavená“, pokud nyní nezastavíme trend.
Proč to víme? Protože se to už stalo. Před třemi až pěti miliony let – v období pliocénu – byla koncentrace CO₂ srovnatelná s dnešní a globální teplota byla přibližně o 2–4 °C vyšší než dnes. Mořská hladina tehdy byla o 15 až 25 metrů výše, což naznačuje, že Grónsko a velké části západní Antarktidy tehdy ztratily většinu svého ledu. Pokud se koncentrace CO₂ ustálí na 550–600 ppm, kam máme nevratně zamířeno, lze očekávat, že hladina moří v dlouhodobém horizontu (staletí až tisíciletí) překročí i tyto hodnoty, které známe z období pliocénu.
Oponenti často tvrdí, že „dnešní svět je jiný“, že „to nemusí dopadnout stejně“. Argumentují jiným rozmístěním kontinentů, prouděním oceánů nebo změnami biosféry. Tyto rozdíly sice existují, ale nemění základní vztah: čím vyšší je koncentrace CO₂, tím vyšší je globální teplota – a tím méně stabilní jsou ledové masy. Fyzika se nezměnila: led taje, když je teplo – a když taje, hladina stoupá. V období pliocénu stačila koncentrace CO₂ kolem 350–400 ppm k tomu, aby mořská hladina stoupla o 15 až 25 metrů. Dnes míříme k 550 ppm a více – tedy do stavu, který může v řádu staletí až tisíciletí vést k ještě většímu tání Grónska a západní Antarktidy. Podle studie Clark et al. (2016) nebo DeConto & Pollard (2016) může dlouhodobý vliv vysoké koncentrace CO₂ vést ke ztrátě většiny antarktického ledu a nárůstu hladiny moří o desítky metrů. Tyto procesy jsou sice pomalé – ale prakticky nevratné. Pokud CO₂ zůstane na vysoké úrovni po stovky let, planeta si najde novou rovnováhu – a ta bude s výrazně vyšší hladinou oceánů.
A tady je tragédie lidského myšlení: protože to nebude do pátku příštího týdne, neděláme nic. Čekáme. Až to přijde. Až to budeme muset platit. A platit budeme ne „investici do transformace“ v podobě nenáviděného Green dealu, ale ztrátu celé civilizační infrastruktury v pobřežních oblastech. Podle studie Climate Central by hladina +1,5 metru do konce století ohrozila domovy 150 milionů lidí. Při +2 metrech to bude až 250 milionů. A to je jen začátek. Hladiny se budou zvedat dál. Každý centimetr zničí další kus ekonomiky. Přístavy, rafinerie, obchodní centra, elektrárny, vodní zdroje, zemědělské oblasti. Pobřežní turistické resorty, hotely a celé ekonomiky závislé na turismu budou zničeny. Už jen samotný kolaps globálního turismu by znamenal šok pro světovou ekonomiku. Zároveň je však nutné zdůraznit, že turismus je pouze marginálním aspektem. Kolaps základní infrastruktury, ztráta zemědělsky využitelné půdy, nedostatek pitné vody, destrukce přístavních kapacit a průmyslových zón – to vše přinese skutečný celoplanetární rozvrat. Ztráty půjdou do biliard. A nepomohou žádné hráze ani čerpadla. Je tedy asi zcela irelevantní zmiňovat ztracenou turistickou infrastrukturu v hodnotě bilionů dolarů, protože v té době budeme mít úplně jiné starosti než dovolené – globální obchod se totiž bez přístavů zcela zhroutí a na budování stále nových nebude mít svět ani prostředky, ani kapacity. Nic na tom nezmění ani zcela absurdní snaha fosilních psychopatických šílenců vystavět další resort z přímořské Gazy, která leží většinou jen 0 až 20 metrů nad mořem.
A teď to hlavní: všichni to víme. A přesto se rozhodujeme nic nedělat.Nebo spíš věříme těm, kteří nám slibují, že „to není tak zlé“. Lomborg, Shellenberger, Koonin – jména, která se zapsala do dějin klimatického popírání. Stejně jako místní konspirační opinion makeři v této oblasti – jako Neff či Březina – spolu se zástupy současných popíračů napojených na ruskou fosilní propagandu.
Tito muži opakovaně šířili tvrzení, která byla odbornou komunitou prokazatelně vyvrácena. Jejich výroky manipulují s daty, používají cherry-picking a podkopávají veřejnou důvěru ve vědu.
Proč jim lidé věří? Protože říkají to, co chce člověk slyšet. „Nebojte, není to tak zlé.“ „Nemusíte měnit svůj životní styl.“ „Můžeme pokračovat jako dosud.“ Je to pohodlné. Je to sladké. Je to smrtelné.
Dnešní online diskuse o klimatu? V 90 % plné konspiračních lží a bludů. „Klimatická změna je přirozená.“ „Je to výmysl elity.“ „Čína to stejně kazí.“ Opravdu? Čína nainstalovala za jeden jediný rok víc solární kapacity než má celá EU dohromady. Čína jistě není klimatický vzor, ale jejich investice ukazují, že dokonce i soudruzi jsou nuceni brát klimatickou změnu jako realitu.
Nejsme racionální druh, který by rozumně reagoval na hrozby. Jsme opice posedlé vlastním pohodlím, schopné ignorovat i hořící dům, pokud se v něm dá ještě chvíli pohodlně sedět u televize.
A pokud věříme lžím o tom, že adaptace bude levnější než prevence? Tak si představme obnovu všech světových přímořských měst o 20 metrů výš. Každý přístřešek, kanalizace, elektrické vedení, každá silnice, každá továrna – znovu a jinde. Nepůjde o biliony, ale o biliardy dolarů – možná i triliony. A to ne jednorázově. Každý další metr vody bude stát další nepředstavitelné částky, zatímco snížení emisní křivky dnes stojí jen zlomek těchto budoucích nákladů.
Budoucnost se zdá jasná. A bude našim potrestáním.
Možná že ještě je čas. Ale určitě ne na přemýšlení. Už jen na skutečné činy.
Přesto většina takzvaných „ekologických“ diskusí sklouzává v této době k jedinému refrénu: že se musíme vykašlat na nenáviděný Green Deal. Že prý právě jeho zrušení nám umožní „porazit“ fosilní oligarchii – přitom je to právě fosilní oligarchie, kdo má existenční zájem na pokračování planetární sebevraždy. Její zisky jsou přímo úměrné našemu klimatickému rozpadu. Absurdnější výrok než „zastavme klimatickou politiku, abychom se zachránili“ snad ještě nikdo nevymyslel.
A zdaleka nejde jen o diskuse. Vedení USA je nově obsazeno lidmi, kteří buď lidský vliv klima přímo popírají, nebo ho záměrně ignorují. Připravují například obrovskou dotační podporu pro fosilní korporace – na úkor zdravotnictví a potravinové pomoci pro nejhůře situované Američany. Tito mocní muži se ve svých psychopatických hlavách ukájí iluzivními scénáři, v nichž se stávají vládci světa. Světa, který však reálně nikdy nebude existovat. Světa, kde ekonomika padne jako domino. Kde pád civilizace povede ke středověkým bojům o každou bramboru či superpotravinu v podobně mrtvé krysy.
A to všechno kvůli tomu, že jsme neudělali to jediné, co dává smysl: přestat pálit to, co nás zabíjí.
Míru současné lidské zrůdnosti si uvědomíme, pokud realisticky analyzujeme, co by zkázu reálně odvrátilo. A odpověď je děsivá: už téměř nic. Lži vítězí. Politici je následují. Pravdu už nikdo nechce slyšet.
Jedinou stopkou klimatického kolapsu může být snad jen jaderný konflikt nebo globální pandemie s vyšší smrtností než covid – která by zkolabovala ekonomiky a uvrhla nás do technického temna. Ano, i taková hrůza by byla z dlouhodobého hlediska pro přežití lidstva výhodnější než pokračování v našem ‚normálním‘ životě.
Jaký živočišný druh vědomě odsoudí své potomky k žízni, hladu, smrti nebo živoření? Takový, který ve vesmírné evoluční hře nemá co pohledávat. A tato hra trestá bez slitování: anihilací takto zdegenerovaného tvora.
Jedna varianta řešení tu však přece jen ještě zbývá – ačkoliv je považována za tabu a kvůli lidské rigiditě a tuposti bude za takovou považována až do samotného kolapsu světa. Eliminace voličského vlivu těch, kdo aktivně podporují lži, popírají realitu a usilují o kolektivní sebevraždu lidstva. Pokud se většina společnosti rozhodla pochodovat do globální Osvětimi s úsměvem a trikolórou svobody v ruce, musí být zbavena možnosti rozhodovat o osudu celku. Musíme vážně přemýšlet, jak omezit destruktivní vliv těch, kteří popírají realitu – byť nikoliv silou, ale informovaností, vzděláním a systémovou ochranou pravdy. Ti, kdo odmítají fakta, znevažují vědu a obhajují destruktivní systém, nesmějí mít nadále právo určovat směr civilizace, protože právě jejich mocenský podíl je tím, co brání záchraně. Je absurdní, že právě myšlení, které hájí tuto sebedestruktivní svobodu – tedy svobodu zničit klima, planetu a budoucnost – je považováno za eticky nadřazené. Společnost, která raději padne, než aby si přiznala nutnost sebeobranné regulace hlasu destrukce, už není svobodná, ale jen a pouze ztracená.
Právě o této iluzi svobody v digitálním matrixu jsem psal zde.
S rostoucím znepokojením sleduji, jak se v českém mediálním prostoru – včetně některých mainstreamových platforem – stále obtížněji prosazují realistické, vědecky podložené texty o klimatické krizi. Místo toho se širokého prostoru dostává článkům, které útočí na Green Deal a opatření proti změně klimatu s konspirační rétorikou, jako by existovala reálná alternativa k nečinnosti. Přitom právě Green Deal by mohl české ekonomice přinést obrovské investice z EU – a pomoci nám čelit důsledkům klimatických změn, které už dnes ohrožují naši budoucnost.
Jeden by čekal, že poté, co v důsledku nekompatibility smrku s novými klimatickými podmínkami zmizí pětina našich lesů a naše vlastní země se stane drasticky zjizvenou, konečně pochopíme naléhavost problému, který je – navzdory své ničivé síle – stále teprve na počátku své intenzity. To, co bude následovat, bude nesrovnatelně horší. Přesto naopak narůstá počet těch, kteří se rozhodli realitu ve své hlavě přetvořit v konspiraci – a konspirací pak vnímají samotnou realitu.
