Článek
Sebeprezentace, která se tváří jako sranda
Je to všude. LinkedIn, Facebook, Instagram. Včera jste viděli kolegyni jako usměvavou superhrdinku s headsetem, dnes kamaráda jako „reportéra“ s kamerou, zítra vás algoritmus přivítá podnikatelkou, která drží dítě, notebook, graf růstu a přitom vypadá, jako by spala osm hodin denně. AI karikatury se staly novou formou digitální vizitky. A zároveň zvláštní psychologickou berličkou, která lidem dovoluje udělat něco, co by jinak působilo trochu trapně: pochválit sami sebe.
Základní trik těchto obrázků je jednoduchý. Jsou to autoportréty, ale s výmluvou. Selfie je přímé a často působí jako „podívej se na mě“. Karikatura je oklikou. Říká „podívej, co mi udělala AI“. Je to pořád o vás, jen s příjemnou vrstvou ironie, která z toho dělá společensky bezpečný akt.
Konečně jsem hrdina, i když jen posílám e-maily
Druhý důvod je mnohem méně cynický. Tyhle obrázky dělají něco, co reálný život lidem často nedá: pocit důležitosti. V běžném dni většina lidí neřeší dramatické situace. Řeší tabulky, zákazníky, děti, schůzky, opravy, telefonáty, školení. Všechno je to normální, často únavné a někdy neviditelné.
AI karikatura tenhle chaos přeloží do jednoho jednoduchého sdělení: „Děláš toho hodně. A zvládáš to.“ V tom je její síla. Je to vlastně digitální pochvala. A když ji člověk nedostává od okolí, vyrobí si ji alespoň od algoritmu.
Narcismus? Spíš narcismus v teplákách
Je snadné ten trend odsoudit jako sebestřednost. A někdy to tak opravdu je, především když karikatura vypadá jako obálka Marvelu a člověk, který ji sdílí, se ve skutečnosti živí tím, že přeformátovává PowerPointy. Jenže často nejde o narcismus ve smyslu „jsem nejlepší“. Spíš o narcismus ve smyslu „existuju, všimněte si mě“.
V dnešní době je to překvapivě pochopitelné. Sociální sítě už dávno nejsou místem, kde se sdílí informace. Jsou to trhy s identitou. A kdo nemá identitu, nemá pozornost. A kdo nemá pozornost, jako by nebyl.
Bonus: nulová námaha, nulová kreativita, maximální efekt
A tady se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu motivu. AI karikatury jsou dokonalé proto, že dávají lidem výsledek bez práce. Dřív platilo: chcete hezký portrét? Najděte ilustrátora, domluvte styl, zaplaťte, čekejte, připomínkujte. Nebo se naučte grafiku, což je asi tak lákavé jako dobrovolně číst podmínky GDPR.
Dnes stačí nahrát fotku, kliknout a hotovo. A co je nejlepší, i když člověk nemá žádný vkus, žádnou kreativitu a žádný nápad, AI to za něj udělá tak, aby to vypadalo, že je to promyšlené. Je to design jako fastfood. A stejně jako fastfood to chutná skoro každému, protože je to sladké, snadné a instantní.
Koho to vlastně zajímá?
Upřímně? Ne tolik lidí, jak si autor obrázku myslí. Rodina se pousměje, kolegové si toho všimnou, algoritmus to vyhodnotí jako ideální obsah. A právě algoritmus je tady často hlavní motor. Tvář, emoce, jasná role, barvy, jednoduchý příběh. To je přesně typ obsahu, který platformy odměňují viditelností.
A člověk má pak pocit, že „to lidi baví“. Ve skutečnosti to často baví hlavně systém, který z toho dělá další kolečko v nekonečné továrně na engagement.
Hezčí verze reality, která začíná být unavující
Největší problém těchto karikatur nakonec není sebestřednost. Je to to, že AI vytváří uhlazenou verzi reality. Všichni jsou hezčí, mladší, štíhlejší, úspěšnější a hlavně šťastnější. A to je přesně ten typ obsahu, který v lidech probouzí zvláštní směs závisti a únavy.
Nikdo reálně nežije tak, jak vypadá jeho AI karikatura. Je to další krok ve starém příběhu sociálních sítí: všichni vypadají, že mají život pod kontrolou, zatímco ve skutečnosti jen drží mobil v ruce a doufají, že to někdo olajkuje.
Závěr: roztomilá hra, ale i přesný symptom doby
AI karikatury nejsou jen nevinná zábava. Jsou signálem. Ukazují, že lidé chtějí být vidět, chtějí uznání, chtějí jednoduchou identitu a chtějí to všechno bez práce. A to je vlastně docela přesný popis současného digitálního světa.
Možná je to roztomilé. Možná je to trochu narcistní. A možná je to hlavně moderní způsob, jak si říct: „Dělám toho hodně. A někdo by si toho měl všimnout.“ I kdyby to byl jen algoritmus.Je to smutné? Možná…
