Článek
Mladí lidé mají děti, milují je, starají se o ně, chrání je… nebo taky ne.
Jsou rodiče, kteří mají děti, během pěti let i tři, milují je, to určitě, ale o starost a ochranu požádali stát!
Proč? Otec nepracuje, matka rodí. Na děti nezbývá. Zoufalá situace? Ano. Tak zoufalá, že matka často sáhne po drogách.
A jak se péčí o děti zabývá stát? Jak to vypadá, když rodiče nechají péči o své malé děti cizím lidem, které určí státní úředník?
Nejdřív ty tři malé děti rozdělí a jednotlivě předají do dočasné pěstounské péče. Proč je rozdělí a proč do dočasné pěstounské péče, když mají babičku (a dědu), kteří o péči o všechny tři děti dávno usilují? Také s ohledem na dceru (matku dětí), kterou vychovali a věří, že své „drogové“ období překoná a třeba s jejich pomocí se o své děti bude mateřsky starat. Prarodiče samozřejmě podali žádost k soudu, trpělivě snášejí všechny „nápady“ státních úředníků (soudců, referentů OSPOD, psychologů a psychiatrů), které mají dokázat jejich dobrý úmysl s dětmi, které mají dokázat „super“ vztah dětí k nim a to tak, že např. pracovnice OSPODu pozorují a hodnotí společně s dočasnými pěstouny jejich chování k dětem při občasných krátkodobých setkáních. Nebo mají najít pochybnosti a nedokonalosti? Má jejich úmysl starat se o svá vnoučata prověřit až podrobné psychologické vyšetření?
Tato situace už nějaký čas trvá. Soud nespěchá, úředník nespěchá. Matčino uvažování a rozhodování stále ovlivňují drogy. Otec dětí plodí další dítě. A dětem se prodlužuje čas, který „žijí provizorně“.
Jak k tomu ty děti přijdou? Ti, kteří mají být zodpovědní za jejich „šťastné dětství“ a dobrý duševní a fyzický vývoj čekají. Čekají na to, až se prokáže, že prarodiče jsou dost schopní na výchovu vnoučat? Na to, až dočasní pěstouni ukončí svou dočasnou péči? Na to, až děti zapomenou na sebe navzájem? Na to, až děti zapomenou, že mají matku a otce? Na to, až děti zapomenou, že mají babičku, dědu, tetu atd.? Čekají, až děti vyrostou? Nebo je potřeba čekat, aby se „věc“ řešila jinak. Vždyť jde o tři krásné, malé, blonďaté, hodné holčičky bez jakéhokoli handicapu!
Tento příběh není vymyšlený, je skutečný. Je popsaný stručně. Nebylo cílem popisovat příběh se všemi souvislostmi a příčinami vznikajících křivd. Šlo o urgenci k opravdové zodpovědnosti, kterou rodina a také „státní úředníci“ mají k dětem, které nemohou o sobě rozhodovat sami, které se nemohou nikterak bránit.
