Článek
Vzpomínky na dětství mívají vůni mateřídoušky a chuť čerstvého mléka. Pro nás, kluky z vesnice, měly ale ještě jeden specifický tón: praskání dýmek a hluboké hlasy starých dědků, se kterými jsme pásli krávy. Nebyli to jen obyčejní pastýři. Byli to veteráni Velké války. Muži, kteří přežili peklo na italské frontě a přinesli si odtud jizvy na těle i na duši.
Jeden z nich, tichý muž s moudrýma očima, nám vyprávěl příběh, který mi nedává spát ani po desetiletích. Je to příběh o zdravotníkovi Lehečkovi a o tom, jak se hranice mezi nepřítelem a bratrem může rozplynout v jedné sklepní místnosti.
Pevnost zmaru
Psalo se léto roku 1917. Rakouská rota byla zakopaná před troskami starého kláštera na strmém kopci. Fronta se pohnula dál, ale tohle místo zůstalo jako zadřená tříska v prstu armády. Italové opevnění v hlubokých sklepeních ovládali jedinou přístupovou cestu. Každý pokus o útok skončil stejně: hromadou mrtvých v rakouských uniformách a dalšími raněnými, které musel zdravotník Lehečka tahat z bláta.
V té rotě se tehdy sešli tři rodáci z naší vsi – sapér, poručík a právě Lehečka, vzdělaný zdravotník, který uměl perfektně německy. Všichni tři už měli války dost.
Výslech, který změnil vše
Zlom nastal, když hlídka přivedla zajatce. Ital se pokusil proplížit z obklíčeného kláštera k vlastním liniím. Byl zraněný, špinavý, ale zarputilý. Velitel roty, unavený neustálým tlakem z velitelství a pohledem na své padlé muže, ztrácel trpělivost. „Buď promluví, nebo použijeme hrubší sílu,“ znělo ultimátum.
Lehečka, který byl k zajatci zavolán, aby mu ošetřil rány po předchozím drsném zacházení, se na velitele podíval a klidně řekl: „Nechte ho mně, pane lajtnante. Slibuji, že to bude rychlé a bez hluku.“
Když za sebou zavřeli dveře provizorní mučírny, Lehečka změnil tvář. Před očima strážných nechal zajatce přivázat ke sloupu – zády k sobě. V ruce se mu zlověstně zaleskl skalpel.
Zdravotník Lehečka
Psychologická hra
„Potřebuji nový řemen do kalhot,“ pronesl Lehečka ledovým hlasem v němčině, které Ital rozuměl. „A vyříznu si ho z tvých zad. Nejdřív ti skalpelem naznačím obvod. To nebude bolet, kůže na zádech je necitlivá. Ale pak ho začnu stahovat… a to už bude jen na tobě, jak dlouho to vydržíš.“
Zajatec ztuhl. Neviděl na Lehečku, cítil jen chladný kov na své kůži. Lehečka začal pomalu, precizně „řezat“. Ital se zlomil a začal mluvit. Dozvěděli se vše: v klášteře je spousta munice i jídla, ale došla jim voda. Pijí jen zkaženou břečku z bažin a polovina mužů má úplavici.
Tichá dohoda
Místo aby Lehečka informaci jen odevzdal a nechal klášter rozstřílet dělostřelectvem, navrhl veliteli riskantní plán. „Pustíme ho zpět. Řekneme jim, že mají noc na to, aby zmizeli koridorem, který jim necháme volný. Ráno bude klášter náš – bez jediného výstřelu.“
Velitel, který měl v sobě stále víc člověka než vojáka, souhlasil. V hlášení pro pluk se později objevilo, že „díky cenným informacím z výslechu bylo opevnění dobyto, nepřítel nalezen mrtev a zásoby zajištěny“. Lehečka dostal za svůj „úspěšný výslech“ rakouské vyznamenání.
Pointa, která přišla po letech
Skutečná dohra se však odehrála až po válce. V italském tisku se objevil článek oslavující „hrdinného českého zdravotníka Lehečku“, který zachránil životy osmnácti italských vojáků tím, že jim umožnil čestný ústup.
Kdyby se o tom rakouské úřady dozvěděly dříve, Lehečka by pravděpodobně skončil před popravčí četou. Teprve po návratu do naší vesnice, v bezpečí hospody u piva, prozradil svým přátelům to poslední tajemství.
„Chtěl bych vidět toho Itala,“ smál se tehdy Lehečka potutelně, „jak svým kamarádům v tom klášteře ukazoval rozřezaná záda… a oni tam přitom viděli jen dlouhý obdélník nakreslený inkoustovým perem.“
Příběh zdravotníka Lehečky ve mně kromě obdivu vyvolává i otázky. Rád bych je zde nechal otevřené i pro vás:
· Lehečka zradil rozkaz i vojenskou přísahu, aby zachránil životy na obou stranách. Myslíte si, že je taková „zrada systému“ ve jménu vyššího principu lidskosti ospravedlnitelná, nebo voják musí poslouchat za každou cenu?
· Lehečka dokázal, že integrita člověka může stát výše než vojenská přísaha. Ale dokážeme to i my v našich každodenních bitvách?
· Dovedete si představit, jak by na tyto anketní otázky odpověděli představitelé našich současných politických stran? Odráží jejich slova a činy stejnou schopnost najít lidské řešení v bezvýchodné situaci, nebo jsme se od „selského rozumu“ a odvahy obyčejného zdravotníka až příliš vzdálili?
· Zkusme se na ty, které volíme, podívat touto optikou: Měli by v sobě dostatek lidskosti, aby místo skalpelu použili inkoust, nebo by raději nechali padnout klášter i s lidmi uvnitř, jen aby neporušili „stranickou linii“ nebo dogmata?
