Článek
Před samým západem slunce jsem jel autem. Měl jsem slunce přímo před sebou a v příkopu u silnice mou pozornost upoutaly zvláštní záblesky. Některé byly oslnivě bílé, jiné přecházely do červených odstínů. Objevovaly se nepravidelně. Chvíli jich bylo mnoho, potom dlouho nic. Některé byly výrazné, jiné sotva postřehnutelné.
Nedalo mi to. Zastavil jsem u krajnice v místě, kde jsem jich z auta zahlédl nejvíce. Když jsem však vystoupil, záblesky zmizely. Chodil jsem po okraji příkopu a snažil se přijít na to, co je způsobovalo. Napadly mě skleněné střepy odrážející zapadající slunce. Žádné jsem ale nenašel.
Místo nich jsem objevil cosi mnohem méně poetického. V trávě ležely úlomky potrhaných plastových lahví. Větší i menší kousky. Teprve tehdy mi došlo, že nejde o čerstvě odhozený odpad. Jsou to pozůstatky lahví, které lidé vyhodili z oken projíždějících aut. Když pak přijede údržba silnic a vysekává příkopy od trávy a drobných náletových dřevin, jejich technika si sice poradí se zelení, ale plasty nemilosrdně rozseká. Místo jedné lahve pak v trávě zůstane množství drobných úlomků rozesetých po okolí. A právě na nich se odrážely ty poslední sluneční paprsky.
Našel jsem příčinu toho, co jsem viděl. Současně mě však přepadl smutek. Začal jsem přemýšlet nad tím, co vede člověka k tomu, aby odhodil plastovou láhev právě v té chvíli a na tom místě, kde se zrovna nachází. Co se musí odehrávat v jeho mysli v okamžiku, kdy stáhne okénko a bez váhání odhodí odpad do příkopu? Je to nevzdělanost? Tupost? Nevychovanost? Nebo prostě jen přesvědčení, že na tom nezáleží?
Čím déle o tom přemýšlím, tím méně si vystačím s jednoduchými odpověďmi. Znám totiž i vzdělané lidi, kteří bez rozpaků odhodí prázdnou krabičku od cigaret nebo nedopalek tam, kde právě stojí. Znám lidi, kteří doma udržují téměř dokonalý, až úzkostný pořádek, ale u kontejnerů nechají odpad ležet na zemi, přestože by stačil jeden krok navíc. Není to tedy otázka vzdělání ani společenského postavení.
Možná jde o něco jiného. O zvláštní schopnost nevnímat prostor za hranicí vlastního bezprostředního zájmu. Dokud je pořádek doma, v autě nebo na vlastní zahradě, je vše v pořádku. To, co zůstane za oknem automobilu nebo za dveřmi domu, jako by přestávalo být součástí jejich světa.
Právě to mě znepokojuje nejvíc. Ne to, že lidé odhazují odpadky – lidská nedbalost je stará jako lidstvo samo. Nerozumím spíš tomu, proč při tom necítí žádné rozpaky. Proč v nich nevznikne ani krátké zaváhání, ani tichý hlas, který by řekl: „Tohle sem nepatří.“
Možná je vše v poloze postupného odcizení:
Domácnost je „můj svět“.
Obec je „něčí svět“.
Stát je „cizí svět“.
Příroda je „svět bez vlastníka“.
S každým krokem od osobního prostoru slábne pocit odpovědnosti. Člověk chrání to, s čím se ztotožňuje. Jestliže veřejný prostor nevnímá jako svůj, nepociťuje potřebu se o něj starat. Stejně tak může být lhostejný ke společnosti, demokracii nebo kulturním hodnotám. Nepovažuje je za něco, čeho je součástí, ale za něco, co zde prostě je a funguje samo.
A myslím, že právě zde se otevírá velmi důležitý rozdíl mezi inteligencí, vzděláním a moudrostí. Inteligence člověku umožňuje pochopit souvislosti. Vzdělání mu poskytuje znalosti. Výchova ho učí pravidlům soužití. Ale moudrost je něco navíc. Je to schopnost vnímat sám sebe jako součást něčeho většího a podle toho také jednat.
Člověk může velmi dobře vědět, že plastová láhev v příkopu škodí krajině. Může být vysokoškolsky vzdělaný, slušně vystupovat a dodržovat společenské normy. A přesto ji odhodí. Ne proto, že by nevěděl. Ne proto, že by nechápal. Ale proto, že mezi svým okamžitým pohodlím a širším důsledkem svého jednání necítí dostatečně silnou vazbu.
Dalo by se to vyjádřit i takto:
Inteligentní člověk chápe důsledky.
Vzdělaný člověk o nich ví.
Moudrý člověk je bere za své.
Právě ono „bere za své“ je podstatou problému. Většina lidí si pod pojmem existenční prostředí představí jen přírodu. Jenže člověk žije současně v několika prostředích: v přírodním, ve společenském, v kulturním, v ekonomickém, v politickém, a také v prostředí vztahů a důvěry.
Vůči všem těmto prostředím se ale může chovat naprosto stejně jako vůči tomu příkopu u silnice. Může je využívat, ale necítit za ně odpovědnost. Může si stěžovat na stav společnosti, ale nepřispívat k jejímu zlepšení. Může kritizovat politiku, ale nezajímat se o veřejné dění. Může naříkat nad mezilidskými vztahy a současně sám šířit pomluvy nebo nevraživost.
Ve všech těchto případech jde vlastně o tentýž postoj: někdo jiný se má starat o prostředí, ve kterém žiji.
Možná se nakonec vůbec nemusíme ptát: „Proč lidé odhazují odpadky?“ To je jen viditelný projev. Mnohem zajímavější je otázka: Proč tolik lidí nevnímá své existenční prostředí jako něco, za co nesou spoluodpovědnost? A možná ještě hlouběji: Proč je pro člověka tak snadné vidět své nároky, a tak obtížné vidět své závazky?
To už je otázka, která přesahuje ekologii. Týká se lidské zralosti vůbec.
A tak jsem možná právě v těch několika záblescích v zapadajícím slunci zahlédl mnohem víc než jen potrhané plastové střepy. Na okamžik se v nich totiž zableskl mnohem obecnější problém našeho vztahu ke světu, ve kterém žijeme.
