Článek
Pan Novák seděl u stolu, pil kávu a u toho na online fóru zachraňoval republiku.
Ne že by to byla práce lehká. Musel při ní jedním okem sledovat zprávy, druhým telefon a třetím, které mu patrně narostlo z občanského rozhořčení, pozorovat, kdo za to všechno může. Bylo jich mnoho. Vláda, opozice, noviny, cizinci, domácí, mladí, staří, ti nahoře, ti dole a zvláště ti uprostřed, protože ti se tváří, že nic.
„Demokracie upadá,“ řekl pan Novák vážně a namočil sušenku do kávy.
Vtom se v koutě pohnula stará dáma. Měla trochu pomačkaný klobouk, rukavičky po babičce a výraz někoho, kdo už slyšel mnoho slavnostních řečí a ještě více výmluv.
„Prosím vás,“ řekla tiše, „kdo že upadá?“
Pan Novák se lekl. „Kdo jste?“
„Demokracie,“ odpověděla dáma. „Ta, o které právě mluvíte. Stojím tu už nějakou chvíli. Nechtěla jsem rušit.“
Pan Novák si ji prohlédl s jistou nedůvěrou. Nebyla ani dost mladá, ani dost moderní, ani dost rázná. Nevypadala jako systém. Spíše jako teta, která přijde na návštěvu a zeptá se, zda by se nemělo otevřít okno.
„No právě,“ řekl pan Novák. „Vy upadáte.“
„To je možné,“ připustila demokracie. „Nohy mě někdy bolí. Ale povězte, kdy jste mě naposledy podepřel?“
Pan Novák se zamyslel. To nebyla otázka spravedlivá. On přece platil daně, četl titulky a čas od času napsal velmi silný komentář pod článek, který celý nečetl. Jednou dokonce sdílel výzvu k odpovědnosti, a to bez smajlíku.
„Já jsem občan,“ pravil důstojně.
„To je pěkné,“ řekla demokracie. „A co děláte?“
„Mám názor.“
„To dnes mají i dveře, když vržou,“ povzdechla si dáma.
Pan Novák se urazil. Měl své názory rád. Byly pohodlné, domácí, dobře ochočené a nikdy ho nenutily vstát od stolu. Každé ráno si jeden vybral jako kravatu. Když se ukázalo, že se nehodí, vzal si jiný. Člověk musí být pružný; zvláště v zásadách.
„Dřív lidé podepisovali úpisy vlastní krví,“ řekl pan Novák. „Dnes se všechno dělá jedním palcem.“
„Ano,“ řekla demokracie. „A někdy se tím palcem člověk vzdá i duše. Ale neházejme to na palec. Ten chudák jenom mačká, co mu hlava poručí.“
Venku za oknem byla malá zahrádka. Patřila domu a nikomu zvlášť. Proto vypadala podle toho: trochu hlíny, trochu plevele, jeden statečný keřík a cedulka, že se po trávníku nechodí, ačkoli žádný trávník už nebyl k rozeznání.
„Tahle zahrádka,“ řekla demokracie, „je vaše.“
„Moje?“ podivil se pan Novák. „Já bydlím ve třetím patře.“
„Právě proto. Patří všem z domu.“
„Aha,“ řekl pan Novák. „Tak to není dobré. Když něco patří všem, obyčejně se o to nestará nikdo.“
„Vidíte,“ řekla demokracie. „A pak se řekne, že zahrádka upadá.“
Pan Novák se podíval z okna. Vzpomněl si, že si už několikrát stěžoval na plevel. Jednou dokonce velmi správně prohlásil, že takhle to dál nejde. Pak šel nahoru, protože dávali debatu o občanské společnosti.
„Nemám motyku,“ namítl.
„Máte ruce.“
„Nemám čas.“
„Máte rozhořčení. To zabírá mnohem víc času.“
Pan Novák mlčel. Nebyl špatný člověk. To je třeba říci, protože většina neštěstí na světě nevzniká ze špatnosti, nýbrž z pohodlí, které si obléklo sváteční kabát a říká si názor. Pan Novák nechtěl nikomu ubližovat. Jenom chtěl, aby věci byly v pořádku, pokud možno bez něho.
Demokracie si narovnala klobouk.
„Já po vás nechci hrdinství,“ řekla. „Hrdinství je vzácná věc a člověk se jím rychle unaví. Chtěla bych jen trochu obyčejné slušnosti, trochu trpělivosti a občas nějakou tu motyku.“
„A když to nepomůže?“
„Pak to aspoň nebude vaše vina.“
To se panu Novákovi nezdálo mnoho. Čekal větší program, nejlépe desetibodový, s grafy a odpovědnými osobami. Ale stará dáma mu nabízela jen práci, a to je vždycky podezřelé. Práce má totiž tu nevýhodu, že začíná u člověka, který o ní mluví.
Vzal tedy kabát, sešel dolů a chvíli stál před zahrádkou. Plevel vypadal sebevědomě, jako většina věcí, kterým se dlouho neodporuje.
„Tak pojď,“ řekl pan Novák tiše.
Nevěděl, zda tím mluví k sobě, k demokracii, nebo k tomu pleveli. Ale možná je to v občanském životě skoro totéž.
* * *
Text vznikl v rámci projektu R.U.wRite za využití generativní AI jako tvůrčího a redakčního nástroje. Námět, směr, výběr a konečná podoba textu jsou moje autorská rozhodnutí.
Více o R.U.wRite na Sad Piano Dad.
