Článek
Je to kniha o tématu, před kterým máme často potřebu zavírat oči. O umírání, o posledních dnech a hodinách života, o bolesti, strachu i loučení. Ale když ji člověk čte, postupně si uvědomí, že ve skutečnosti není jen o smrti. Je především o životě a o tom, jak bychom k sobě měli být lidštější, dokud ho máme.
Velmi silně ve mně zůstala myšlenka, jak důležitá je důstojnost člověka až do samotného konce. Každý člověk si zaslouží, aby byl vnímán jako osobnost, ne jako diagnóza, číslo nebo někdo, o koho je potřeba se pouze postarat. I člověk, kterému už mnoho času nezbývá, stále potřebuje blízkost, respekt, pochopení, něhu a pocit, že jeho život má hodnotu.
A možná právě tady je největší síla této knihy. Připomíná nám, že empatie není jen soucit. Je to schopnost na chvíli odložit vlastní strach, vlastní spěch a vlastní pohodlí a zkusit se podívat na svět očima druhého člověka. Někdy nemusíme nic napravovat. Nemusíme mít odpovědi. Nemusíme najít ta správná slova. Někdy je tou největší pomocí jen být vedle někoho a dát mu najevo: Nejsi v tom sám.
Při čtení jsem přemýšlela i o tom, jak často v běžném životě spěcháme. Řešíme maličkosti, které se nám v danou chvíli zdají důležité, a přitom zapomínáme na obyčejné věci, které mají nakonec cenu největší – na čas s blízkými, na laskavost, dotek, naslouchání, odpuštění nebo prosté „jsem tady“.
Kniha mě přiměla přemýšlet také nad tím, jak chceme jednou sami být vnímáni, až nebudeme silní, soběstační a zdraví. Protože každý z nás může jednou stát na druhé straně. Každý z nás může potřebovat pomocnou ruku, trpělivost, pochopení nebo člověka, který se nebude bát zůstat nablízku ani tehdy, když už není co říct.
Je-li ti život milý není podle mě knihou, která by měla člověka vyděsit. Je to kniha, která ho má probudit. Připomenout mu, že život není samozřejmost a že lidskost se nejvíce ukazuje právě tehdy, když už nemůžeme nic změnit ani zachránit – ale stále můžeme být laskaví.
A možná právě v tom je skutečná hodnota paliativní péče. Nejde vždy o to prodloužit život za každou cenu. Někdy jde o to naplnit život člověka důstojností, blízkostí a co největším klidem v čase, který mu ještě zbývá. A to je něco, nad čím stojí za to se zamyslet.
Tahle kniha se mě dotkla. Ne proto, že by byla jednoduchá, ale právě proto, že je skutečná, lidská a připomíná nám něco, co bychom neměli ztratit – schopnost vidět v každém člověku především člověka.
Pokud vás zajímá téma života, umírání, paliativní péče, lidské důstojnosti, empatie a toho, co znamená doprovázet člověka v jeho nejtěžších chvílích, tuto knihu opravdu doporučuji. Možná při jejím čtení ukápne slza. Možná se některé stránky nebudou číst lehce. Ale věřím, že po jejím dočtení se na některé věci začnete dívat trochu jinak.
Protože někdy potřebujeme právě takovou knihu, aby nám připomněla, že největší hodnotu života často nepoznáme ve chvíli, kdy ho máme před sebou celý, ale ve chvíli, kdy si uvědomíme, jak vzácný je každý jeho okamžik.
