Článek
Před očima se mi na chvíli objeví malá holka, která kdysi seděla nad školní slohovou prací. Dostala téma „Co je muška zlatá?“ a začala psát slovy: „Je to něco, co každý z nás má, aniž bychom o tom věděli.“ Co všechno tehdy následovalo, už si nepamatuji. Ale tahle věta ve mně zůstala. Možná v ní bylo ukryto mnohem víc, než jsem si tehdy dokázala představit.
Kdybych dnes mohla na chvíli usednout vedle té malé holky, asi bych jí neprozrazovala, co všechno ji v životě čeká. Nevyprávěla bych jí o všech radostech ani o chvílích, kdy bude muset sebrat sílu a jít dál, přestože se jí zrovna nebude chtít. Jen bych jí řekla, ať si tu svou myšlenku dobře schová. Že jednou možná pochopí, jak moc se v ní skrývalo.
Možná bych jí pověděla, že ne všechno, co bude v životě považovat za důležité, bude skutečně důležité. Že někdy bude hledat štěstí v dálce, přestože ho bude mít na dosah ruky. Že potká lidi, kteří jí do života přinesou světlo, ale také takové, kteří ji naučí, jak moc je důležité neztratit samu sebe. A že jednou pochopí, že opravdové bohatství se často neskrývá v tom, co máme, ale v tom, co dokážeme cítit, dávat a uchovat si v srdci.
A možná bych jí připomněla, aby nikdy nepřestala vidět krásu v maličkostech. Aby se uměla radovat, být vděčná, mít otevřené srdce a nezapomínala na laskavost. Protože život nás někdy naučí být opatrnější, silnější a méně důvěřiví. Ale byla by škoda, kdyby nás připravil také o schopnost žasnout, těšit se a věřit v dobré věci.
Dnes už bych možná na otázku, co je muška zlatá, odpověděla trochu jinak. Nebo možná vlastně stejně, jen bych věděla, kolik života se za těmi slovy může ukrývat. Je to něco našeho, jedinečného a vzácného. Něco, co nemusí být vidět, ale bez čeho by náš svět nebyl úplný. Pro každého může mít jinou podobu. A možná právě proto je tak těžké ji jednoduše popsat.
Kdybych té malé holce mohla na rozloučenou něco pošeptat, řekla bych jí ještě jedno: Až budeš jednou dospělá, nezapomeň na tu holku, kterou jsi dnes. Nezapomeň, jak ses dokázala dívat na svět. Protože možná právě tam, v té dětské upřímnosti a jednoduchosti, najdeš odpověď na otázku, kterou sis kdysi položila.
A teď se chci zeptat vás. Kdybyste se mohli na chvíli posadit vedle svého dětského já, co byste mu chtěli říct? Co byste mu poradili? A co byste mu naopak nikdy nechtěli vzít?
Možná bychom zjistili, že ta naše muška zlatá nikam nezmizela. Jen občas potřebujeme potkat sami sebe, abychom si na ni znovu vzpomněli.