Článek
Milý deníčku,
když jsem si v pátek ráno sešla dolů udělat kafe, nadechla jsem se a bylo mi jasné, že dnešní den se ponese v aromatičtějším (vz)duchu. Náš autonomní robotický vysavač v noci narazil na překážku, kterou se jal hrdinně prozkoumat, a než zjistil, že se jedná o psí exkrementální dílo, průzkumnou jízdou část hmoty pojal do svých útrob a část zapracoval do černobílého vlněného koberce. Potom se zarazil, nebo se mu udělalo špatně, ale zůstal stát opodál – zaplaťbůh za to, protože tím se jeho dokovací a mycí stanice nestala součástí celého incidentu.
V první vlně mého hněvu letěl robot ven na terasu, protože zápach dosahoval stupně ohrožení národní bezpečnosti a samozřejmě také: „…za trest, ty zmetku!“ Když se atmosféra trochu okysličila, zahájila jsem inspekci. Zjištění byla tristní: hovínko se vyskytovalo hlavně v hlubokém traktorovém vzorku koleček, v prostoru podvozku, ve sběrné nádobce a vlastně téměř všude na robotovi i v něm. Kolečka jsou na osičce, osička schovaná za čidlem, čidlo pod kapotkou a kapotka pod obrubníčkem. První, co mně – člověku zasaženému akutním krizovým managementem – naskočí, je wapka, kterou beru skoro na všechno. Naštěstí, včasné zapojení zatím neotrávených obvodů mozku a konzultace s AI mě odradily od nápadu střílet pod tlakem vodu do mikročipů.
Následovala fáze vzdělávání na YouTube. Video, které jsem objevila, vedl chlápek s indickou angličtinou, na stole neskonalý binec a s klidným „no problem, no problem“ přihazoval na hromadu další a další součástky, které různou silou odlupoval z robota, přičemž odpojoval miniaturní drátky a vyndával stále menší soustavy zařízení. Když jsem v minutě třiatřicáté pochopila, že on sám to dělá poprvé a s robotem se právě chystá spáchat rituální sebevraždu, kanál jsem opustila a odjela jsem do lesa na hříbky. Noc jsem strávila v přípravném táboře pro vedení biologické války.
Po návratu do první linie nezbylo než povolat těžkou techniku. Oblékla jsem si gumové rukavice s odolností na úrovni radioaktivity, gumovou zástěru, roušku, ochranné brýle, holinky ukradené z masného průmyslu, lampu zvanou čelovka, bezpečnostní přilbu a reflexní vestu a vydala se zpět do bojové zóny k tomu podělanému mazlíkovi. A tehdy jsem udělala zásadní objev: ono TO za těch čtyřiadvacet hodin ve vyhnanství poměrně obstojně proschlo a začalo se TO od přístroje samo odlupovat! Tedy alespoň částečně. Odšroubovala jsem šasi i rantlíček a dospěla k názoru, že procesu schnutí se dá drobně pomoci fénem značky Rowenta. Milý deníčku, věděl jsi, že čím víc foukáš, tím víc to smrdí? Nevěděl, co?!
A jak tak suším a odlupuju a vdechuju a suším a odlupuju a vdechuju, najednou mě zaplavila čistá, ničím nekalená vlna vděčnosti za to, že na psovi nešetřím a kupuju mu superprémiové holistické krmivo. Strukturou, barvou a vlastně i tím snesitelným smradem TO připomínalo spíše produkt šťastné krávy z bioprodukce než výsledek trávení masožravce. Výrobci krmiv tímto skládám poklonu a navrhuji zavést zcela nový piktogram na obal – vedle těch stávajících by měl přibýt symbol informující o tom, že krmivo je robotickým vysavačům friendly, protože ho prostě žerou.
A… neptej se mě, co koberec, jdu hledat na YouTube.
