Když válka přijde bez pozvání

Přesto se stále znovu objevuje v titulcích zpráv, znovu a znovu přichází bez pozvání a nejvíce zasáhne ty, kteří o ní nikdy nerozhodovali. Obyčejné lidi. Lidi jako jste vy nebo já.

Celý život člověk něco buduje. Domov. Rodinu. Malý obchod, do kterého dá všechen svůj čas, síly, úspory. Zvelebuje zahrádku, posílá děti do školy, plánuje si víkend s přáteli.

Pak ale stačí jeden výbuch, jedna střela a je po všem. Dům zbořený, firma vypálená, vzpomínky v troskách. Zůstane jen prach, ticho a strach. Někdy i hrob.

Přesto si tohle obyčejní lidé nevybrali. Válka jim byla vnucena. Rozhodl o ní někdo, kdo sedí daleko v klimatizované kanceláři, za kulatým stolem, s výhledem na moře. Možná zrovna pořádá večírek na jachtě. Možná právě počítá, kolik nových zbraní prodá a kolik mu to vynese.

Zatímco on si za zisky staví nové sídlo, matka ve zbombardované nemocnici hledá své dítě pod sutinami.

Už se někdo zeptal obyčejného člověka, jestli chce obětovat svůj život? Své dítě? Svůj domov? Obchod s domácími potřebami, do kterého léta vkládal naděje? Kvůli ideji někoho, koho nikdy neviděl, koho by na ulici ani nepoznal?

Válka ničí víc než jen budovy. Ničí duše. Lidé, kteří ji přežijí, nejsou nikdy stejní. Trpí posttraumatickými poruchami, úzkostmi, depresemi. Přijdou o smysl života. O víru v lidství.

Ekonomicky válka devastuje celé národy.

Co se roky budovalo, infrastruktura, nemocnice, školy, mosty, se během hodin změní v trosky.

Elektrárny za miliardy se promění v dým, železnice ve zkroucený kov. Lidé, kteří na stavbě zanechali kus svého života a často i zdraví, aby za směšný plat uživili rodinu, sledují, jak někdo rozhodne, že jejich práce se má stát cílem útoku. To všechno pro „vyšší cíl“, který jim nikdo nikdy nevysvětlil.

Sociální dopady jsou neméně děsivé. Rodiny se rozpadají. Miliony lidí prchají, stávají se uprchlíky bez domova, bez jazyka, bez prostředků. Děti vyrůstají bez otce. Mladí lidé místo studia drží zbraň. Místo budoucnosti znají jen rozkazy.

A co příroda? Kolik let nám bylo říkáno, že planeta hoří? Že musíme zhasínat světla, jezdit méně autem, šetřit vodou a pak najednou nikomu nevadí tisíce raket, tanků, výbuchů, požárů, toxických výparů. Nikomu nevadí zničené lesy, otrávené řeky, spálená půda.

Kolik energie, kterou bychom mohli dát nemocnicím, školám nebo na novou infrastrukturu, se místo toho investuje do zbrojení?

Kdo se nás vůbec ptal? Kdo se zeptal vás, vašich dětí, vašich přátel? Kdo se zeptal mě, jestli chci válku? Nikdo. Válka není vůlí lidu. Je vůlí moci.

Možná je čas si to připomenout a začít se ptát nahlas.

Protože mlčet znamená souhlasit a já nesouhlasím!

Je čas si to připomenout a začít se ptát nahlas. Protože mlčet znamená souhlasit.

Ale co můžeme dělat, když nejsme na frontě, když na nás zatím nedopadají bomby?

I když se válka nedotýká našich domovů přímo, trpíme s těmi, kterým vzala vše a odmítáme být jen pasivními diváky krvavého přímého přenosu.

Válka není počítačová hra, nejsou to jen body na mapě nebo „ztráty“ ve statistikách. Jsou to životy. Jsou to lidé.

Právě proto musíme jednat. Spojit se, ne rozdělovat. Přestat se hádat kvůli rozdílným názorům, začít si znovu naslouchat. Mír nezačne od politiků, ti se často rozhodují podle peněz nebo mocenských her.

Mír začíná mezi námi. V rodinách, ve školách, na pracovištích, v ulicích, v komunitách. Každý den máme příležitost být hlasem rozumu. Každý den se můžeme postavit nenávisti, dehumanizaci a propagandě.

Pomáhejme těm, kdo trpí. Nejen slovy na internetu, ale konkrétními činy, podporou humanitárních projektů, ne muničních sbírek, vzděláváním, sdílením skutečných lidských příběhů, ne těch vykonstruovaných pro efekt. Všímejme si, kdo se snaží konflikty rozdmýchávat a šířit strach a buďme těmi, kdo místo toho šíří porozumění a klid.

Mluvme o potřebě diplomatických řešení, podporujme hlasy, které volají po míru, nikoli po odvetě.

Začněme u sebe. Učme své děti soucitu, empatii a schopnosti rozlišit manipulaci od pravdy.

Odmítejme glorifikaci války, odmítejme nacionalismus, který nutí člověka nenávidět někoho jen proto, že se narodil jinde.

Válka začíná v hlavách. Ale totéž platí i pro mír.

A my jsme ti, kdo ho může začít budovat – tady a teď.