Článek
„No tak tohle, milí sousedé, byl večer! Já si to pěkně sedla do křesla, uvařila meltu, připravila si okurky a říkám si – tak se ukažte, hoši. A než jsem dopila první hrnek, už to bylo 2:0. Já myslela, že mám rozbitej televízor, nebo že nám Maďaři poslali juniorku.
A to co předvedli ti naši… No, mně to připomnělo, když jsem jednou honila po dvoře zdivočelýho kocoura – taky to bylo rychlý, nečekaný a nakonec skončil ve sklepe s ksichtem v uhlí. Maďaři nevěděli, jestli bránit, brečet nebo se rovnou přihlásit o azyl v první řadě za mantinelem.
A ten poslední gól? To už bylo skoro neslušný! Chlapci hráli, jak kdyby si spleti hokej s krasobruslením – ladný, rychlý, a přitom to bolelo víc než účet za plyn!
Já osobně bych jim na konci utkání rozdala teplý deky a čaj, protože tohle už hraničilo s týráním. V šestým gólu jsem viděla malou pomstu za všechny guláše, co mi kdy zkazily žaludek.
Ale pozor – ne že bych se nechala unést! Vyhráli jsme nad Maďarskem. To je asi jako kdybych já vyhrála soutěž v krasopisu proti panu Vomáčkovi z přízemí – ten chlap píše jako kdyby měl propisku v nose. Taky výhra, ale žádnej zázrak.
Takže kluci dobrý, fandím vám. Ale šetřete si to, jo? Ať si pak nemusíme místo oslavy vítězství pít utěšovací fernet a vzpomínat, jak jsme jednou porazili Maďary, než nás smetla Kanada.
P.S. Kdyby měl někdo chuť oslavovat, já mám v sušárně bečku z loňský pouti. Sice už je to spíš ocet, ale na vítězství to ještě chvíli chutná!“
