Článek
Ve škole Heřmánek se plakalo na záchodech. Nebo tak to aspoň tvrdí příběhy, které Robert Čapek zveřejnil na svém blogu. Žákyně prý věděly, kde je bezpečno. Věděly, že před ředitelkou plakat nesmí. Strach je přesunul na záchod, kde nikdo nevidí.
Je to silný obraz. Přesný, konkrétní, emocionálně nabitý. Jenže Čapek na té škole nebyl. Příběhy dostal poštou — od rodičů, žáků, bývalých zaměstnanců. Lidé nespokojení se školou. Lidé, kteří odešli, nebo byli požádáni, aby odešli. Lidé s důvodem být naštvaní.
A Čapek je zveřejnil. Pojmenovaně, s konkrétní adresou, s konkrétním jménem ředitelky. Jako příběhy, které říkají pravdu.
Čapkův blog má jasnou ambici: být hlasem těch, kteří nemají hlas. Rodiče, kteří nevědí, komu se svěřit. Žáci, kteří se bojí. Učitelé, kteří odešli a teprve pak mohou mluvit. Čapek říká, že mluví za ně. Že to říká, protože nikdo jiný to neřekne.
To je ušlechtilá pozice. Je také velmi pohodlná. Protože autor, který „říká pravdu za slabší“, se těžko zpochybňuje — kdo by se stavěl na stranu tyrana proti obětem?
Jenže publicistika s morálním kompasem má vždy stejnou slepou skvrnu: kompas ukazuje jenom jedním směrem. Čapek dostává příběhy od těch, kteří mají důvod psát. Od těch, kteří jsou spokojeni a školu mají rádi, žádný e-mail nedostane. Jejich příběhy na blogu nejsou — ne proto, že neexistují, ale proto, že je nikdo neposílá.
To není chyba záměru. Je to chyba metody.
Čapek vysvětluje pláč na záchodech strachem. Žákyně se bály ředitelky, takže plakaly skrytě. Je to logické, přímé, srozumitelné.
Je to také zjednodušené.
Lidé pláčou na záchodech ze spousty důvodů — protože nechtějí být vidět, protože je to soukromé, protože chtějí mít nad sebou kontrolu. Adolescentní dívka, která pláče o přestávce na záchodě, nemusí být obětí toxické ředitelky. Může mít těžký den, hádku s kamarádkou, špatnou známku. Strach jako jediné vysvětlení je příliš čisté na to, aby bylo pravdivé.
Ale příběh se strachem se čte lépe. Je dramatičtější, jednoznačnější, snáze sdílitelný. A Čapkův blog je v první řadě médium — médium potřebuje čtenáře, čtenáři potřebují příběh, příběh potřebuje jasného viníka.
