Článek
Když je člověk mladý, málokdy ho napadne, že jednou přijde doba, kdy se ocitne sám na sklonku svého života. V této době mnoho lidí bilancuje, co za celý život stihli, co dokázali. Někteří si uvědomí i to že nebylo podstatné to za čím se celý život hnali nebo chtěli mít. I to že si uvědomí že v životě nadělali spoustu chyb a omylů, které s rozumem a poznatky ze svého života na sklonku života jistě neudělali. Co však člověk odcházející z tohoto pozemského života pociťuje? Nejen mozek už pozvolna svoji kapacitu postrádá. I díky různým emocím, které je pro stáří velmi důležité. Pomáhá se smířit i s životními neúspěchy. Tento proces může přinést klid a smíření, což je pro psychickou pohodu velmi důležité. Kromě tohoto sdílení emocí s blízkými posiluje mezilidské vztahy. Lidé, kteří se cítí podporováni a milováni, mají tendenci prožívat pozitivnější emoce a mít lepší kvalitu života.
Tělo čerpá z posledních zásob energie, jako by i v závěrečném okamžiku doufalo, že ještě není konec. Tento biologický boj však postupně ztrácí na síle – a prostor dostává něco jemnějšího.
Duše a její tiché odpoutávání.
V duchovních a esoterických tradicích se věří, že duše se na odchod připravuje dřív, než nastane fyzická smrt. U některých umírajících lze pozorovat změnu ve vnímání – začnou mluvit o zesnulých příbuzných, mívají sny nebo vize, kde je někdo „volá domů“. Říkají, že vidí světlo, slyší hudbu, cítí mír.
Duše, v tomto pojetí, není ničím pevně vázaná. Když tělo ztrácí energii, duše jako by se uvolňovala z pout. Prožívá přechod – někdo ho popisuje jako klouzání, jiní jako vzlet, třetí jako splynutí s větším celkem. Dochází k hlubokému uvolnění, pocitu smíření, pokoji. Někteří, kteří se vrátili z klinické smrti, mluvili o tom, že to nebylo děsivé – ale naplněné láskou.
Chvíle, kdy duše opouští tělo, není vždy okamžik. Může jít o plynulý proces – minuty, někdy i hodiny, kdy tělo doznívá a duše se odpoutává. V některých tradicích se věří, že duše zůstává nablízku ještě několik dní, než se zcela „rozloučí“.
