Hledání pravdy

Příroda je pravidlo vesmíru, které organizuje vesmírná pravidla pro další budoucí organizaci. Takže má cíl přežití do nekonečnosti. Vesmír ve kterém žije, a v současném stavu se do něj dokáže v budoucnu rozšířit nebo ji ovlivnit, nazývám přírodní vesmír.

Pravda je naše představa skutečnosti, není to skutečnost sama, a my k ní máme omezené možnosti proniknout, jako například experimenty, zdali se logika naší pravdy potvrdí ve skutečnosti, nebo argumenty, kde se prověřuje logické navázání pravdy na jiné pravdy již ověřené a čím více vazeb nalezneme, tím větší je pravděpodobnost, že jsme nejblíže skutečnosti a můžeme od ní vyvozovat související logiky nových pravd, protože vesmír je navzájem logicky propojen vesmírnými pravidly. Čím účinnější pravdy na skutečnost máme a rozsáhlejší, třeba spoluprací s ostatními, a nejbližší zásadním vesmírným pravidlům vesmíru pro přežití, tím máme větší výběr možností vývoje k přežití a tak větší pravděpodobnost přežít.

Podle mě je u postupně získávaného poznání důležité nacházet všechny souvislosti, a ty co vedou k již pamětí uloženého poznání, spojovat a vytvářet tak postupně funkční síť, jakoby stavbu, která procesně simuluje skutečnost, takže musí logicky navozovat s ověřováním experimenty (viz vědecká metoda, dole). Ty souvislosti, které se nenapojují na poznání v  paměti jsou otázky, které je třeba zodpovědět k rozšiřování sítě, hlavně ty, které jsou propojeny s nejdůležitějšími logickými pravidly k cíli přírody přežít. Tam musí být stavba co nejkompletnější.

Od všech pravidel z kterých vycházíme my a náš bezprostřední svět, který organizujeme, se musí vejít do možností, které nenarušují řetězec logik návazných z výchozího bodu. Podle pravděpodobnosti narušení řetězce činností nebo posílením se rozhoduje hodnota žebříčku přírody z cílem přežít. Čím větší poznání, tím rozsáhlejší možnosti souvislostí a  pravděpodobnost narušení či posílení řetězce, a obráceně. Proto život nebo smrt, činnost atd. záleží na hodnotě pro budoucnost celé přírody.

Vědecká metoda je systematický a logický proces, který vědci používají k prozkoumávání pozorovaných jevů, získávání nových znalostí nebo opravě a integraci těch stávajících. Není to jen „recept“, ale spíše filozofický přístup k objektivitě.

Zjednodušeně řečeno: místo toho, abychom hádali, se ptáme přírody a necháme ji, aby nám odpověděla skrze důkazy.

Klíčové kroky vědecké metody

Vědecký proces se obvykle skládá z těchto navazujících kroků:

Pozorování:

Všimnete si něčeho zajímavého nebo nevysvětleného v okolním světě.

Položení otázky:

Proč se to děje? Jak to funguje?

Formulace hypotézy:

Navrhnete testovatelné vysvětlení (předpoklad). Hypotéza musí být falzifikovatelná – tedy musí existovat způsob, jak dokázat, že je chybná.

Experiment:

Navrhnete a provedete test, který vaši hypotézu potvrdí, nebo vyvrátí. Zde je klíčové kontrolovat proměnné.

Analýza dat:

Shromáždíte výsledky a zjistíte, co vám říkají.

Závěr:

Rozhodnete, zda data podporují vaši hypotézu. Pokud ne, vracíte se ke kroku 3 a formulujete novou.

Sdílení výsledků:

Publikace práce, aby ji ostatní vědci mohli zopakovat a ověřit (peer-review).

Proč je tak důležitá?

Vědecká metoda je navržena tak, aby minimalizovala lidskou předpojatost. Každý z nás má tendenci vidět to, co vidět chce (konfirmační zkreslení).

Věda nás nutí:

Být skeptičtí: Nevěřit ničemu, co není podloženo daty.

Být transparentní: Umožnit ostatním, aby váš pokus zopakovali a zjistili, zda dojdou ke stejnému výsledku.

Být ochotní se mýlit: Ve vědě je vyvrácení špatné teorie stejně důležité jako potvrzení té správné.

Zajímavost:

Vědecká teorie není „jen názor“. Ve vědě je teorie nejvyšší stupeň poznání (např. gravitační teorie nebo evoluční teorie), který byl opakovaně potvrzen mnoha nezávislými experimenty.

Příklad v praxi

Pozorování: Moje dálkové ovládání k televizi nefunguje. Otázka: Jsou vybité baterie? Hypotéza: Pokud vyměním baterie za nové, ovladač začne fungovat. Experiment: Vyměním baterie. Výsledek: Ovladač funguje. Závěr: Hypotéza byla potvrzena. (Pokud by nefungoval, musím vytvořit novou hypotézu – např. „ovladač je rozbitý“).

Evoluce poznání se v civilizaci překrývá a sdílí, je společná, takže i zodpovědnost za ni, proto je efektivnější její částečné společné řízení, vytyčení společných hranic možností, v případě chyby může tato evoluce totiž zapříčinit neobnovitelnou ztrátu přírody, vzhledem k jejímu rozsahu působení- Může se stát proti přírodní, závisí na tom životaschopnost všech, jako jsou třeba ekologické krize, zbraně atd..

Proto si myslím, že by všichni v technologické civilizaci měli mít část evoluce poznání společnou:

Rozšíření lásky na celou přírodu, protože je to základní motivace jak usměrnit rozum, který musíme cvičit k hledání pravdy vědeckou metodou, kritice a sebekritice, aby se nacházely hranice svých schopností k zodpovědnosti, tedy nacházení hranic, kde činnosti nevedou již k cíli přírody přežít.

Místo práva zodpovědnost a když není schopnost zodpovědnosti, tak pravidla. Při překročení hranice hodnotového žebříčku přírody, zamezení souvislostí, které způsobují ztráty ostatní přírodě.

Svoboda jsou ohraničené možnosti, které ještě vedou k cíli přírody přežít, takže může být možností víc, pokud zvětšujeme svoje schopnosti, nebo se řídíme někým schopnějším, nebo spolupracujeme na větší schopnosti, nebo měníme prostředí pro naši schopnost. A naopak.

Například možnost žen nemít ani jedno dítě jde proti cíli přírody přežít (např. kvůli genetické rozmanitosti), takže je většinou větší hodnota, aby takovou možnost neměly, pro budoucí svobody lidí žít.

Já si myslím, že má schopnost rozhodovat o své evoluci, každá skupina lidí, která dokáže žít soběstačně, a že by jim to mohla umožňovat třeba OSN, jako společný řídící uzel, z důvodů hledání nejefektivnějších cest k cíli přírody přežít. Protože naše geny nám dávají možnosti evoluce, které dlouhodobě mění naše geny. Stejně tak, si přizpůsobujeme okolí, kterému se přizpůsobujeme. Evoluce prozkoumává možnosti, které vedou k přežití a které ne, takže může nějaká zaniknout, organizace přírody je na tyto ztráty přizpůsobena, je to práce s neznámým (a hledáním), přežití (vývoje) jednoho způsobu evoluce má statisticky menší pravděpodobnost, než více způsobů. Můžeme poté zjišťovat úspěch evolucí s určitým genetickým nastavením a různém prostředí.

Práce s nevědomostí, tj. kolik souvislostí směřuje do neznámé části vesmíru, organizace přírody, kolik z nich je pro přírodní cíl důležitých.

Podle této pravděpodobnosti zvolit strategii opatrnosti evoluce, pokusu, hledání, např. přerušením souvislostí s okolím, vytvářet malé, vratné postupy atd..

Zneviditelnění (zákaz) poznání (možností), které lidstvo již poznalo, by mělo být jen tam, kde převažuje pravděpodobnost vyšší hodnoty ztráty, v přírodním hodnotovém žebříčku, nad ziskem. Tento poměr se dá zvrátit vyšší zodpovědností jednotlivce, společnosti, takže dostatečným poznáním, někdy i citem. Toto omezení by mělo být nahrazeno vysvětlením, které co nejméně omezuje zodpovědnost, tedy souvislostmi přiléhavé logiky k té původní, navozuje na jiná poznání (logiky), bez ztráty jejich účinnosti na skutečnost. A také by měl zákaz mít možnost být konfrontován s argumenty, které by ho mohly v určitých situací, změnit či zcela zrušit. Jinak se omezují plné schopnosti lidí k budoucí evoluci, třeba právě k zodpovědnosti, kterou za ně přebírají ti co zakazují.

Musí se počítat, že hledání nového poznání, cest atd. je statisticky tak úspěšné jako je pravděpodobnost (blízkost skutečnosti) pravd (logik), které s ní souvisí, a šíře naší představivosti (přizpůsobením logických kombinací logice daného vesmíru s pamětí) je použít. V opačném případě to potřebuje více pokusů s proměnlivým nastavením.

U sebe jsem pozoroval, a přijde mi logické, že krása je harmonie mezi pravdou a láskou, kdy pravda dává za pravdu lásce, a láska miluje pravdu. V disharmonii se můžou dostavit třeba nenávist a chyby. Ten geneticky nastavený guláš proměnlivých citů, já u druhého, někdy i u sebe, jen málo chápu či vcítím, ale část logiky, se dá objektivně zhodnotit, ta je jazykem vesmíru.

Dokument: Proč Kritické Myšlení Mizí – Vzestup Kolektivní Hlouposti

Člověk ke konkrétní věci řekne svůj argument, a druhý ho přijme a zakládá svoje logické myšlení na tom argumentu k další souvislosti, nebo zneplatní logiku argumentu nějakou souvislostí či vysvětlením, které nebere v úvahu, protiargumentem, ta druhá strana ho uzná a nebo se postup opakuje do stavu, kdy vyčerpají všechny souvislosti a vysvětlení o dané věci, které znají, a dospějí takhle ke společné pravdě nebo nejpravděpodobnější pravdě.

Ale protože je jejich společná pravda závislá na tom co znají, musí v rámci hledání pravdy, nacházet co nejvíce lidí s protiargumenty k jejich již společné pravdě, aby se jejich pravda blížila co nejvíce skutečnosti, protože v mnohých věcech na tom závisí život.

Ale tato strategie hledání pravdy nefunguje u lidí, kteří mají nevyvratitelnou pravdu, nelze ji vyvrátit jakýmkoliv argumentem, možná kvůli jakoby citovému zablokování toho názoru, vírou, kdy si vytvoří k  jejich pravdě tak silné citové pouto, že jsou schopni kvůli ní i zemřít, a často proti argumentu, který vyvrací jejich pravdu reagují ignorancí, lží, odporem, vymyšlenostmi, až nenávistí a agresí, podle typu člověka. Takže hlavně záleží, pro tuto strategii, jestli je člověk otevřený hledání pravdy nebo uzavřený pro rozebíranou věc.

Možná kvůli představě, že má tento názor většina společnosti, ke kterým má pocit, který je sdílený, že názorově souzní, nebo logicky souvisí názor s ostatními názory té společnosti, asi hlavně těmi pro něj důležitými, a upravuje další názory podle té společnosti, kvůli jednotě (síle, prosazení), ale ne kvůli pravdě, kterou samostatně jsou někteří z nich schopni objevit, což snadno vytváří chyby, a tu společnost ovladatelnou, především nezodpovědnými lidmi.

Myslím si, že je to genetické naprogramování ještě z dob, kdy jsme neměli tolik vyvinutý mozek, a v tamější situaci, ztráty chyb většinou nepřevýšily zisk této strategie.

V situaci, kde se vyskytne více možných cest, v hranicích hodnotového žebříčku přírody, v řízení evoluce společnosti, tedy nebude možné, vzhledem k logice, přenechat výběr na jednotlivci. Navrhuji referendum, které by dosáhlo pravdy bližší ke skutečnosti, jaké je schopna.

Nejdříve vytvoří představy evoluce jednotlivci nebo skupinky, a poté se jednotlivci představující jeden názor rozdělí na dvojice, které efektivní diskusí vyřadí jednoho z dvojice, tj. logicky zneplatní druhý názor. Pokud to bude nerozhodně, postupují oba do dalšího stupně pyramidy, takhle dále, až na vrcholu zbyde jeden nebo několik názorů, pro které budou hlasovat všichni zúčastnění lidé.

Já si myslím, že žijeme v nekonečném vesmíru spojeným s konečných pravidel, proto nekonečnost nechápeme, protože náš mozek funguje na konečných principech, ale zajímavé je, že základní pravidlo přírody přežít, se snaží o nekonečnost.

Připadá mně, že vesmírná pravidla se mění z jednoduchých na složitá, které nazýváme chaosem, a zpět, takže do určitého rozsahu vesmíru se dynamika vlny může opakovat, mořské nebo myslím i třeba světla, ale protože moje logika mi říká, že je vesmír nekonečný z pohledu, jak v vně, tak dovnitř, potom se opakovatelnost stává se zvětšujícím rozsahem pravidel nemožnější, až úplně zmizí.

Pro přírodu je ale zásadní ta různě opakovatelná pravidla, která organizuje a jí ovlivňují.

Pravidla myslím logická propojení vesmíru, takže fyzikální zákony, chemické atd., a matematika se je snaží uchopit stejně jako naše myšlení, jako nástroj logiky.

Chápu čas jako pohyb, který je ovlivnitelný, mám představu, že třeba gravitace zpomaluje pohyb částic atd., takže čas měřený atomovými hodinami je pomalejší než dál od silné gravitace, možná pravidlo gravitace vniká pod rozměry částic.