Článek
Plameny, které zaměstnaly stovky hasičů a vyhnaly do ulic chemické laboratoře, nejsou jen náhodnou nehodou nebo výsledkem lidské nedbalosti. Jsou symptomem hluboké systémové chyby v českém odpadovém hospodářství.
Třídíme hodně, recyklujeme málo
Češi patří v třídění plastů mezi evropskou špičku - až 69 % plastových obalů končí ve žlutých kontejnerech. Jenže realita recyklace je mnohem méně optimistická. Reálně se z tohoto množství zrecykluje pouze 34-50 %, zbytek je spalován, ukládán na skládky nebo se hromadí v recyklačních areálech, kde představuje bezpečnostní i ekologické riziko.
Chybí recyklační kapacity i motivace
Hlavní příčinou je nedostatek recyklačních kapacit. Většina prostředků v systému směřuje na sběr a třídění, nikoli na budování a modernizaci recyklačních linek. Směsné a problematické plasty, které tvoří většinu odpadu, jsou obtížně zpracovatelné a poptávka po výrobcích z recyklátu je minimální. Stát ani obce systematicky nenakupují produkty z recyklovaných plastů, což snižuje motivaci firem investovat do nových technologií a rozšiřovat kapacity.
Ekonomicky je recyklace často nevýhodná - recyklované plasty jsou dražší než primární materiály a trh s nimi je omezený. Výsledkem je paradox: třídíme stále více, ale recyklujeme jen to, co je snadno a levně zpracovatelné (například PET lahve), zbytek se hromadí a stává se časovanou bombou.
Zákaz skládkování situaci zhoršil
Novela odpadového zákona zakázala ukládání plastů na skládky, aniž by současně navýšila recyklační nebo spalovací kapacity. Plasty tak zůstávají ležet u třídíren či v areálech určených k recyklaci, kde představují zvýšené riziko požárů a úniků toxických látek do okolí. Požár u Rynholce je přesně tímto případem - hořela surovina určená k recyklaci, která neměla kam dál putovat.
Vliv globálních změn a evropských cílů
Situaci zkomplikoval i zákaz dovozu plastového odpadu do Číny, kam Česko i další evropské země dlouhá léta vyvážely obtížně recyklovatelné plasty. Po uzavření čínského trhu se odpad začal hromadit v Evropě a tlak na domácí recyklační kapacity prudce vzrostl. Česká republika navíc dlouhodobě zaostává za evropskými cíli - podíl skládkovaného komunálního odpadu je stále vysoký a modernizace recyklačních zařízení postupuje pomalu.
Paradoxy a systémová selhání
- Navzdory miliardovým dotacím z evropských fondů se recyklační kapacity v Česku v uplynulých letech téměř nezvýšily.
- Systém sběru a třídění má omezené prostředky na další zpracování a není zde motivace k rozvoji recyklace.
- Česká republika opakovaně nestíhá implementovat evropské směrnice, například v oblasti omezení jednorázových plastů nebo snižování podílu biologicky rozložitelného odpadu na skládkách.
MŽP řeší marginální témata místo systémových změn
Namísto toho, aby Ministerstvo životního prostředí (MŽP) směřovalo energii a prostředky do rozvoje recyklačních kapacit a podpory trhu s recykláty, věnuje se často tématům, která systém zásadně nezmění - například zavádění zálohování PET lahví. Přitom právě nedostatek kapacit na zpracování plastového odpadu je klíčovým problémem, který by měl stát prioritně řešit. Zálohování PET může přinést určité zlepšení v oblasti čistoty sběru, ale neřeší hlavní příčinu zbytečného a rizikového hromadění plastů - tedy chybějící možnosti jejich skutečné recyklace.
Cesta ven: Co je potřeba změnit?
- Investovat do moderních recyklačních technologií a linek, které zvládnou zpracovat i směsné a problematické plasty.
- Podpořit trh s výrobky z recyklátu - například snížením DPH, veřejnými zakázkami nebo povinnými kvótami pro využití recyklovaných materiálů.
- Zavést a důsledně uplatňovat ekomodulaci, tedy systém zvýhodňování snadno recyklovatelných obalů a výrobků nižšími poplatky a naopak penalizaci těch obtížně recyklovatelných, což motivuje výrobce k lepšímu ekodesignu.
- Lepší legislativa a kontrola, která bude reagovat na evropské cíle i domácí realitu.
Požáry skládek plastů nejsou náhoda ani selhání jednotlivců. Jsou logickým důsledkem nefunkčního systému, který neumí využít potenciál tříděného odpadu. Nestačí jen třídit - potřebujeme skutečně funkční recyklační infrastrukturu, podporu trhu s recykláty i chytré nástroje typu ekomodulace. Pokud stát nezačne řešit jádro problému, budou dobré úmysly dál končit v plamenech a na skládce.
