Článek
Článek 63, odstavec (1) , bod a) Ústavy České republiky tak, jak je napsaný, je v pořádku.
Ústavní soud nemůže vydat nález, který by
a) konstatoval, že vláda musí ve věci zastupování republiky navenek prezidentovi vyhovět, kdykoliv o to požádá, ale ani nález, který by
b) konstatoval, že vláda může prezidentovi znemožnit zastupovat republiku navenek, kdykoliv si premiér nebo jím pověřený ministr zamane.
To by znamenalo změnu Ústavy, což přísluší pouze Parlamentu České republiky. Ústavní soud se proto vyjádří pouze ke konkrétnímu sporu, jestli v něm nebyla některou ze stran sporu porušena Ústava. Každá pravomoc, tedy i ta sdílená, o kterou ve sporu o účast prezidenta republiky na summitu v Ankaře jde, předpokládá, že ústavní činitelé, kterým je tato pravomoc svěřena, ji budou využívat v souladu se slibem člena vlády, který složili do rukou prezidenta republiky, a který zní:
„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v život. Slibuji na svou čest, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužiji svého postavení.“
V tomto konkrétním případě kroky ze strany členů vlády
- vyjádření ministra zahraničí, že pokud by prezident byl jmenoval F. Turka ministrem, mohl by být v klidu - „vyhnul by se pomstě“,
- vyjádření ministra zahraničí, že prezidenta nikam nepustí a urážky na jeho adresu,
- odmítání koordinačních schůzek nejvyšších představitelů státu k zahraniční politice předsedou vlády a ministrem zahraničí,
- ignorování kompromisních návrhů prezidenta k jeho účasti na summitu předsedou vlády a celou vládou,
- odsouvání rozhodnutí vlády o složení delegace a jejího mandátu až na nejzazší mez,
- ignorování ujištění prezidentem, že bude respektovat mandát, který vláda schválí,
dokládají, že ministr zahraničí pojal sdílenou pravomoc, o kterou jde, jako pomstu za nejmenování F. Turka ministrem. Takový postup není svědomitým výkonem funkce člena vlády, ale je zneužitím jeho postavení - tudíž v rozporu s Ústavou, konkrétně s jeho ústavním slibem. Předseda vlády a nakonec i ostatní členové vlády, kteří hlasovali ve vládě pro rozhodnutí, že prezident nebude členem delegace, zneužili svých postavení také, neboť z debaty probíhající k tomuto problému ve veřejném prostoru byli s okolnostmi, které ministra zahraničí k návrhu porušujícímu Ústavu vedly, obeznámeni.
Takže předpokládám, že Ústavní soud bude konstatovat, že odmítnutím účasti prezidenta na summitu v Ankaře došlo ze strany vlády k porušení Ústavy, které přesvědčivě popíše.
Vláda schválila, že na Valném shromáždění OSN bude reprezentovat Českou republiku prezident. Interpretuje to tak, že to dokazuje, že prezidentovi nebrání reprezentovat Českou republiku navenek. To se však vztahuje jen k účasti prezidenta na Valném shromáždění OSN. Není to důvod k zabránění účasti prezidenta na summitu NATO.
Tím, že se vláda hlásí k odpovědnosti za zahraniční politiku, hlásí se také k odpovědnosti za výše uvedené kroky vlády. Prezident je součástí výkonné moci, má právo projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti, Článek 64 odstavec (2) Ústavy. Pokud se členové vlády rozhodli prezidenta ignorovat, konají tím v rozporu s Ústavou. Jeho kritické připomínky ke způsobu utváření a směřování zahraniční politiky vlády nemohou být relevantním důvodem k omezení jeho reprezentace republiky navenek, pokud bude respektovat mandát schválený vládou pro daný konkrétní případ.
