Článek
Konec domácích sporů v Bruselu: Český premiér potřebuje silný mandát v tažení proti emisním povolenkám
Evropský průmysl chudne a reálná ekonomika krvácí, zatímco na finančních burzách se dál točí miliardy za virtuální vzduch. Systém emisních povolenek, který měl původně motivovat k ekologičtějšímu chování, se proměnil v dokonalý mechanismus pro přenos bohatství od střední třídy směrem k virtuálnímu finančnímu kapitálu. Jak tento cyklus moderní nesvobody krok za krokem funguje, kde má své kořeny a proč je klíčové, aby tuzemská politická scéna táhla při vyjednávání v Bruselu za jeden provaz?
Americký vynález, který v Evropě zmutoval
Původní myšlenka zpoplatnění znečištění nevznikla v Evropě, ale v Americe. Celý mechanismus „stropů a obchodování“ (cap-and-trade) vymysleli američtí tržní ekonomové a americká vládní agentura EPA ho poprvé masivně nasadila v roce 1995 v rámci úspěšného programu proti kyselým dešťům (ARP). Tehdy v USA úspěšně vyřešil emise oxidu siřičitého z uhelných elektráren, protože fungoval flexibilně a reálně motivoval firmy k inovacím.
Když se na konci devadesátých let v rámci Kjótského protokolu (1997) začalo jednat o globálním snižování emisí CO₂, byly to právě USA, které tento tržní mechanismus povolenek tvrdě prosazovaly do mezinárodních dohod. Spojené státy však nakonec samy Kjótský protokol nikdy neratifikovaly a od celoplošného federálního trhu s povolenkami na skleníkové plyny včas daly ruce pryč, protože si uvědomily obrovská ekonomická rizika spojená s regulací oxidu uhličitého, který prostupuje celým hospodářstvím. Zde je vidět jak je finanční byznys propojen.Na jednu stranu se navrhne něco na čem se dá profitovat a když se to dobře prodá tak od toho odstoupit…Spojené státy totiž raději zvolily zcela opačnou strategii. Namísto trestání firem za emise vsadily na masivní přímou podporu modernizace domácího průmyslu. Tuto politiku plně demonstruje jejich přelomový zákon IRA, skrze který americký stát pumpuje do transformace energetiky a domácí výroby stovky miliard dolarů.
Tato americká podpora funguje pro firmy jako obrovský finanční „cukr“:
- Nárokové daňové úlevy: Podniky, které investují do čisté energie, vodíku, baterií nebo modernizace fabrik na americké půdě, získávají masivní, dlouhodobě předvídatelné úlevy na daních. Nemusí žádat o složité unijní granty – pokud splní podmínky, stát jim daně jednoduše škrtne.
- Podmínka domácí výroby: Amerika tyto dotace chytře podmiňuje tím, že se finální produkty i suroviny musí vyrábět nebo zpracovávat přímo v USA.
Tento unijní mechanismus dnes legálně vysává peníze z reálných evropských fabrik a nutí je přemýšlet o přesunu celých výrobních linek právě za oceán – do USA, kde je stát místo pokutování raději podpoří
Evropská unie se však amerického konceptu chytila, přetvořila jej k obrazu svému a v roce 2005 spustila Evropský systém pro obchodování s emisemi (EU ETS). To, co v Americe sloužilo jako lokální a pragmatický nástroj pro vyčištění konkrétního znečištění, zmutovalo v rukou bruselských byrokratů a finančních spekulantů v propracovaný šestimístný cyklus. Ten dnes určuje ceny našich složenek, generuje nákladovou inflaci a dusí budoucí konkurenceschopnost tuzemských firem.
1. Fáze: Úřední dekret aneb Stvoření virtuálního zboží
Na samém počátku celého řetězce stojí bruselští úředníci z Generálního ředitelství pro klima (DG CLIMA). Ti od zeleného stolu vypočítají teoretickou tabulku, kolik CO₂ smí lidstvo vypustit do ovzduší. Tímto tahem pera uměle vytvoří nedostatek. Vzduch, který byl po tisíciletí zdarma, se rázem stává licencovaným zbožím – vzniká emisní povolenka. Stát ji sice v první vlně prodá, aby získal prostředky na dotační programy, v tu chvíli však nad celým procesem definitivně ztrácí kontrolu.
2. Fáze: Finanční parazitismus a vstup spekulantů
Jakmile je virtuální komodita na světě, vrhnou se na ni na komoditních burzách velké banky a spekulativní fondy. Tyto instituce nezajímá ekologie, čistota ovzduší ani sázení stromů. Vidí pouze volatilitu – tedy kolísání ceny, na kterém se dá vydělat. Povolenky skoupí, uměle vyženou jejich cenu nahoru a vytvoří spekulativní bublinu, která nemá s realitou nic společného.
3. Fáze: Blokáda reálné změny a past na podniky
Tradiční průmyslová firma – ať už jde o teplárnu, cementárnu nebo sklárnu – stojí před zásadní volbou: investovat stamiliardy do reálné modernizace továrny, nebo platit drahé povolenky. Podnik je však zablokován ve slepé uličce:
- Finanční vyčerpání: Na modernizaci nemá peníze, protože je z něj skrze drahé povolenky vysává burza.
- Zákaz pomoci: Vlastní stát firmě pomoci nesmí, protože mu to zakazují unijní pravidla o nedovolené konkurenční podpoře.
- Zelené kádrování: Soukromá banka podniku nepůjčí, protože firma nesplňuje přísná kritéria ESG (zelené kádrování).
Podnikům tak nezbývá než dál kupovat drahé virtuální papíry od spekulantů, aby vůbec udržely provoz.
4. Fáze: Přeliv do inflace neboli Daň pro chudé
Průmyslové podniky nemohou tyto spekulativně navýšené náklady jednoduše odepsat ze svých zisků – to by akcionáři nedovolili. Promítnou je proto do koncových cen. Vzniká masivní nákladová inflace. Peníze, které spekulanti vydělali na burze a které státy vybraly v aukcích, v konečném důsledku zaplatí běžný občan na svých složenkách za elektřinu, plyn, teplo, ale i v ceně obyčejného rohlíku nebo stavebního materiálu.
5. Fáze: Mediální a politická anestezie veřejnosti
Když lidé začnou chudnout a bouřit se proti neúnosným cenám energií, nastoupí mašinerie spřízněných médií, politických elit a neziskových organizací. Ty začnou veřejnost dnem i nocí masírovat osvědčenými narativy:
- Celý proces je bolestivý, ale naprosto nutný pro „záchranu planety“.
- Stát je špatný hospodář, takže sám do strategického průmyslu investovat nesmí (strašení minulostí).
- Každý, kdo systém kritizuje, je okamžitě označen za zpátečníka, populistu nebo škůdce.
Veřejnost je paralyzována uměle vyvolaným pocitem viny a strachem, že jakákoliv alternativa znamená cestu zpět do totality.
6. Fáze: Uzamčení systému a nová nesvoboda
Aby lidé systém úplně neodmítli, stát jim milostivě vrátí drobnou část peněz, které jim předtím vytáhl z peněženek. Učiní tak formou dotací – například na solární panely nebo zateplení domů.
Tím se kruh definitivně uzavírá. Občan se stává plně závislým na státních dotacích a úředních povoleních. Evropský průmysl mezitím potichu utíká na jiné kontinenty (USA, Čína), kde tento likvidační cyklus neběží. Evropa chudne a ztrácí nezávislost.
Kde se tento kruh přetrhne?
Tento cyklus je až děsivě dokonalý. Dokáže přenášet reálné hodnoty od pracující střední třídy směrem k virtuálnímu finančnímu kapitálu, a ještě u toho nutí společnost tleskat, jak skvěle zachraňuje planetu. Je to nesvoboda dokonale zabalená do zeleného celofánu.
Stojíme však na křižovatce a nabízí se zásadní otázka: Co tento kruh reálně přetrhne jako první?
Bude to vzpoura naštvaných voličů u evropských volebních uren, která donutí politiky otočit kormidlem? Nebo systém narazí až na tvrdou zeď ekonomické reality – tedy na úplný kolaps klíčových evropských fabrik, které už jednoduše nebudou mít z čeho spekulativní daň za vzduch platit? Odpověď na tuto otázku dostaneme dříve, než si mnozí v Bruselu myslí.
Náš současný premiér si přesně uvědomuje co nejvíce trápí náš stát a snaží se o nápravu.Může mu opozice pomoci nebo bude i nadále neúmyslně proti!
Je na čase začít uvažovat o státní podpoře takových podniků a postavit se nesmyslnému nařízení EU a byrokratům.
Upraveno pomoci AI.
M.Šimonek
