Článek
Práce tramvajového průvodčího byla docela zajímavá – dostal jsem se do styku jak s nejrůznějšími řidiči, tak i s nejrůznějšími cestujícími. Ještě po letech se přihodilo, že mne někdo zastavil ve městě a řekl mi – ty jsi mi povědomý, ano, už vím – ty jsi jezdil na Hlučín.
V létě se jezdilo parádně, v zimě to bylo horší, vyhřívané výhybky neexistovaly, a tak bylo třeba, když výhybka byla zasypána sněhem a nedoléhala, a to se v zimě stávalo často, jít a vymetat. K tomu byl ve voze kovový háček a proutěná metla. Většinou metl vlakvedoucí, někdy se přidal průvodčí z druhého vlečného vozu, a když to pořád nešlo, ruku k metle připojil i řidič. A bylo nutné mést alespoň tak rychle, jak byl kdysi vymeten pučista Hašek, protože staré tramvaje kromě vnitřního města jezdily jednokolejně, takže každé zpoždění mělo vliv i na protitramvaj, která musela ve výhybně čekat.
Jednoho nezapomenutelného dne jsme přijeli na zastávku kino Edison, kde jsme měli mít křižování. Po zastavení řidička paní Lída vyběhla z tramvaje míříc rychlým krokem ke kinu Edison. I když křižování ještě nebylo v dohledu, došlo mi (bylo to v odpolední špičce, všechny tři vozy byly plné), že paní Lída si neodskočila zhlédnout tehdy oblíbený film Jak se kalila ocel, nýbrž kino potřebovala ze zcela diskrétních důvodů. Diskrétnost ale vzala úplně za své. Když se totiž paní Lída vracela, průvodčí druhého vozu, který se zřejmě s paní Lídou dost dlouho znal, na celé kolo, aby ho bylo přes všechny tři vozy slyšet, volal: „Tak co Lida, to se to po vysraňu fajně pojedě, co?“
Každá tramvaj měla kromě čísla linky i své pořadové číslo. Tak se určil takzvaný kurz - tramvaj linky 6 s pořadím jedna měla tedy kurz 61, další 62 atp. Odpoledne se z 61 stal kurz 61a, z 62 kurz 62a a v noci logicky 61b a 62b. Pozorný čtenář se zřejmě diví – znamená to, že i v noci byli obyvatelé Klimkovic a Polanky tak žádostivi jezdit za nočními radostmi do Ostravy, že bylo nutné, aby na trase Ostrava Svinov – Klimkovice byl i v noci stejně častý provoz jako přes den? Ale kde, Stodolní ulice byla tehdy ulicí domů s vybitými okny a toho času trendy hudební skupina Šumařinka, která pravidelně hrála v Elektře, obyvatele Klimkovicka zase až tolik nepřitahovala. Celé to bylo způsobenou náročnou „logistikou“, kterou bylo nutné zajistit z důvodu nutné pravidelné kontroly výměny vozů jezdících na klimkovické a kyjovické trati. Všechny staré tramvaje měly totiž svůj domicile ve vozovně na Křivé. A proto kurs 61b zajišťoval „klasický“ noční provoz na této lince cca v hodinovém až dvouhodinovém intervalu (jak krásně se při nočním čekání na odjezd spalo na dřevěném podélném sedadle, pod kterým hřála elektrická kamínka, s vědomím, že jdou peníze) a kurs 62b zajišťoval onu „logistiku“.
„I muži mají své dny“ říká reklamní slogan, já mám kromě toho své nezapomenutelné dny spojené s tramvajemi. Když jsme tedy jednoho nezapomenutelného dne jezdili ráno ze Svinova do Klimkovic a zpět, jezdil s námi jeden velmi, velmi unavený občan, a to jak do Klimkovic, tak z Klimkovic, a opět ze Svinova do Klimkovic a zase zpátky. Nechali jsme ho ve voze, bylo mu tam příjemně teplo, a tak spal tvrdě jako bývalý ministr Schwarzenberg při jednání v parlamentu. Když jsme naposled přijeli do Svinova, a dále měli pokračovat nestandardně jako vsuvka do Hrabůvky, chystal jsem se ho vzbudit. Ať tě to ani nenapadne, řekla mi řidička, okolo něj teď choď po špičkách. A tak jsme vyjeli směr Nová Ves, až jsme dojeli do Hrabůvky ke kinu Edison. A teď ho vzbuď, přikázala řidička. Pána jsem vzbudil, už byl docela vyspaný, a tak vystoupil do tmy – očekávaje, že bude někde ve Svinově nebo v Klimkovicích nebo nanejvýš v Polance -šestka přece nikam jinam nejezdí. My jsme mezitím popojeli a pak se vraceli zpět a řidička nechala jet tramvaj pomalou jízdou samu a stojíc ve dveřích pozorovala, jak se nešťastný muž zmateně rozhlíží mezi vysokými domy, které v životě neviděl a kde nikdy nebyl. Zda se přitom řidička popadala za břicho, to si už nepamatuji, ale o lidské zlomyslnosti jsem toho věděl zase o něco víc.
