Dobrý král Václav

Každoročně si 28. září připomínáme Den české státnosti. Státní svátek je spojen se svatým Václavem, jednou z nejznámějších postav našich dějin. Přestože od jeho smrti uplynulo více než tisíc let, setkáváme se s jeho jménem dodnes. Nese jej Svatováclavská koruna, připomíná jej jeden z nejstarších českých duchovních chorálů a jeho jezdecká socha stojí na Václavském náměstí. Mimo české prostředí je známý také díky anglické vánoční koledě Good King Wenceslas.

O skutečném životě knížete Václava toho přitom víme podstatně méně. Neznáme přesně rok jeho narození a dodnes není jednoznačně vyřešen ani rok jeho smrti. Nejčastěji se uvádí 929 nebo 935. Velká část informací o jeho životě pochází ze svatováclavských legend, které vznikaly již v 10. století. Ty jsou důležitým historickým pramenem, jejich účelem však nebylo sepsání životopisu v dnešním slova smyslu.

Pokusme se proto podívat nejen na svatého Václava známého z legend, ale také na historického knížete a především na vývoj tradice, která jeho život přežila o více než tisíc let.

Čechy na počátku 10. století

Václav se narodil pravděpodobně kolem roku 907, setkat se však můžeme také s jinými datacemi. Jeho otcem byl přemyslovský kníže Vratislav I., matkou Drahomíra. Babičkou byla Ludmila, manželka knížete Bořivoje I. a pozdější světice.

Čechy v této době samozřejmě nelze srovnávat s dnešním státem. Přemyslovci postupně upevňovali své postavení a současně pokračovala christianizace země. Právě křesťanství hrálo v životě Václava i v jeho pozdějším kultu zásadní roli. Podle nejstarších pramenů se mu dostalo na svou dobu poměrně dobrého vzdělání a znal jak staroslověnštinu, tak latinu.

Po smrti Vratislava I. v roce 921 nastalo období vnitřních sporů. V září téhož roku byla na Tetíně zavražděna Václavova babička Ludmila. Její smrt byla spojována s konfliktem s Drahomírou a již krátce poté se také kolem Ludmily vytvořil kult světice.

Samostatné vlády se Václav ujal patrně v první polovině dvacátých let 10. století. Přesné datum ani v tomto případě není zcela jisté.

Václavova vláda probíhala v období složitých mocenských vztahů ve střední Evropě. České knížectví sousedilo s výrazně silnější východofranskou říší a Václav musel hledat způsob, jak v těchto podmínkách své postavení udržet. Významným panovníkem této doby byl východofranský král Jindřich I. Ptáčník, který roku 929 podnikl vojenskou výpravu do Čech. Václav následně uznal jeho převahu a česká strana odváděla tribut.

Pozdější hodnocení této politiky bývalo rozdílné. Z dnešního pohledu je však obtížné poměřovat jednání panovníka první poloviny 10. století představami národní politiky, které vznikly až o mnoho století později.

Historický Václav a Václav legend

Při snaze poznat skutečného Václava narážíme především na nedostatek soudobých písemných pramenů. Podstatnou část informací přinášejí legendy, z nichž některé vznikaly již v 10. století. Jejich význam nelze zpochybňovat, současně je však nutné přihlížet k jejich charakteru.

Václav je v nich představován především jako ideál křesťanského panovníka. Legendy popisují jeho péči o chudé, vězně a nemocné, vykupování otroků, stavění kostelů nebo osobní přípravu chleba a vína určených ke mši. Některé motivy se postupně staly pevnou součástí jeho obrazu.

Historicky lze doložit především Václavovu podporu křesťanství a jeho vazbu na západní křesťanské prostředí. Na Pražském hradě nechal vybudovat rotundu svatého Víta, předchůdce dnešní katedrály. Relikvii svatého Víta získal od Jindřicha I.

Z tohoto pohledu je zajímavé sledovat, jak se poměrně omezené množství informací o skutečném panovníkovi postupně rozšířilo do velmi propracovaného obrazu světce. Tento proces začal již krátce po Václavově smrti.

Stará Boleslav

Nejznámější událostí Václavova života je současně událost poslední. Jeho mladší bratr Boleslav sídlil ve Staré Boleslavi, kam Václav přijel na oslavu svátku svatých Kosmy a Damiána.

Následujícího dne, 28. září, došlo mezi bratry ke konfliktu a Václav byl poblíž kostela zabit. Podle legendárního podání se na jeho smrti kromě Boleslava podíleli také členové Boleslavovy družiny.

Podrobnosti události známe především z legend, a proto je obtížné přesně určit její průběh nebo rozsah předchozího plánování. Jisté je, že Václav ve Staré Boleslavi násilně zemřel a vlády se následně ujal jeho bratr Boleslav I.

Zajímavá je nejistota kolem roku této události. Zatímco samotné datum 28. září tradice uchovala, jako rok smrti se uvádí 929 nebo 935. Starší tradice pracovala především s rokem 929, a proto bylo například v roce 1929 uspořádáno velké svatováclavské milénium. V současné historiografii se často setkáme spíše s rokem 935, otázka však není zcela uzavřena.

Z knížete světcem

Několik let po Václavově smrti byly jeho ostatky přeneseny ze Staré Boleslavi do kostela svatého Víta na Pražském hradě. K přenesení došlo za vlády Boleslava I., tedy právě Václavova bratra a nástupce.

Tato skutečnost může na první pohled působit překvapivě. Přenesení ostatků však souviselo s rychle se rozvíjejícím Václavovým kultem a mělo také značný význam pro samotnou přemyslovskou dynastii.

Nejstarší václavské legendy vznikaly již v 10. století a jeho jméno bylo zapsáno do seznamu světců řezenské diecéze. Na počátku 11. století se Václavovo jméno a obraz objevují také na mincích knížat Jaromíra a Oldřicha.

Původně dynastický světec postupně získával širší význam. Stával se patronem země a jeho postava začala být spojována nejen s Přemyslovci, ale také se samotnou existencí a kontinuitou českého státu.

Právě tento vývoj je podle mého názoru pro pochopení svatováclavské tradice podstatnější než snaha hledat přesnou odpověď na otázku, nakolik se skutečný Václav podobal obrazu vytvořenému legendami.

Věčný kníže české země

Ve 12. století už lze sledovat výrazné propojení Václavova kultu s představou české panovnické moci. Na panovnických pečetích se objevuje svatý Václav a nápis vztahující se k jeho míru.

Postupně vznikla představa, podle níž je právě svatý Václav skutečným a trvalým držitelem vlády, řádu a práva v české zemi. Aktuálně vládnoucí kníže tuto moc pouze dočasně vykonává.

Odtud pochází označení Václava jako „věčného knížete“ nebo „dědice české země“.

Z dnešního pohledu jde o zajímavou konstrukci. Panovník, který zemřel v první polovině 10. století, se v následujících staletích stal symbolicky nadřazeným jeho vlastním nástupcům. Svatováclavská tradice tak již dávno nebyla pouze otázkou náboženské úcty ke světci, ale stávala se součástí české státní ideje.

Orlice před lvem

Se svatováclavskou tradicí souvisí také jeden z nejstarších heraldických symbolů českých zemí. Dnes máme český stát spojen především s bílým dvouocasým lvem v červeném poli, jeho vývoj je však mladší.

Za nejstarší heraldický znak spojený s územím dnešní České republiky je považována černá orlice na bílém štítě, později označovaná jako svatováclavská či plamenná. Doložena je ve druhé polovině 12. století.

Je přitom vhodné dodat, že pojem státního znaku v dnešním významu nelze jednoduše přenášet do raného středověku. Heraldické symboly byly úzce spojeny s panovníkem a dynastií.

Známý český lev se prosazuje později. S jeho vznikem je spojena legenda, podle které jej získal již Vladislav II. od císaře Fridricha Barbarossy. Historické doklady však toto tradiční vyprávění nepotvrzují. Dvouocasý lev je bezpečně doložen na pečeti Přemysla Otakara II. z roku 1247 a od poloviny 13. století se postupně stává symbolem Českého království.

Než se tedy symbolem českého státu stal lev, patřila k nejstarším heraldickým symbolům Přemyslovců orlice později spojovaná se svatým Václavem.

Svatý Václave, vévodo české země

Dalším mimořádně trvalým prvkem svatováclavské tradice je Svatováclavský chorál. Jeho nejznámější úvodní slova „Svatý Václave, vévodo české země“ patří k nejstarší vrstvě české duchovní tvorby.

Přesné datování vzniku není jednoduché. Chorál je nepochybně starší než nejstarší dochované písemné zápisy a odborná literatura jeho vznik klade do vrcholného středověku. Text se po dlouhou dobu předával a postupně rozšiřoval, proto nelze celou dnes známou podobu vztahovat k jedinému okamžiku vzniku.

Původní smysl chorálu je zřetelný. Jde o modlitbu obracející se ke svatému Václavovi jako k patronovi české země s prosbou o přímluvu u Boha.

Jeho význam však postupně překročil čistě duchovní rovinu. Chorál byl zpíván při významných událostech a v českém prostředí získal také výraznou zemskou a později národní symboliku. Někdy se proto můžeme setkat s označením první česká národní hymna. Přesnější je podle mého názoru hovořit o jednom z nejstarších českých chorálů, který po dlouhá staletí plnil také hymnickou funkci.

Málokterý český text může nabídnout podobnou kontinuitu používání.

Karel IV. a Svatováclavská koruna

Svatováclavská tradice získala mimořádný význam za vlády Karla IV. Ten ji vědomě spojil s českou královskou mocí a výrazně přispěl k podobě, v jaké ji vnímáme dodnes.

Pro svou korunovaci českým králem v roce 1347 nechal zhotovit novou korunu. Po korunovaci ji věnoval svatému Václavovi a určil ji jako státní korunu pro korunovace dalších českých králů.

Právě odtud pochází její označení Svatováclavská koruna.

Koruna tedy neměla být osobním majetkem právě vládnoucího krále. Symbolicky náležela svatému Václavovi. Karel IV. ji nechal spojit s relikvií světce a byla určena ke spočinutí na jeho lebce. Pro korunovaci byla českému králi pouze propůjčena.

Myšlenka svatého Václava jako věčného panovníka české země tím dostala velmi konkrétní podobu.

Karel IV. nechal současně v katedrále svatého Víta vybudovat Svatováclavskou kapli nad místem Václavova hrobu. Kaple se stala jedním z nejvýznamnějších prostorů chrámu a v její bezprostřední blízkosti jsou dnes uloženy také české korunovační klenoty.

Svatováclavská koruna je nejstarší součástí současného souboru korunovačních klenotů a patří k nejvýznamnějším dochovaným symbolům české státnosti.

Svatý Václav v dalších staletích

Svatováclavská tradice samozřejmě neskončila středověkem. V různých obdobích českých dějin však získávala rozdílné významy a byla také rozdílně interpretována.

V době národního obrození se svatý Václav stále výrazněji prosazoval jako jeden ze symbolů české historické kontinuity. Právě do 19. století spadají také počátky úvah o novém monumentálním pomníku, který později vytvořil Josef Václav Myslbek.

Mimořádný rozměr dostala svatováclavská tradice v roce 1929. Tehdy se vycházelo z datace Václavovy smrti rokem 929 a Československo uspořádalo rozsáhlé oslavy údajného tisícího výročí jeho úmrtí. Svatováclavské milénium se stalo významnou společenskou i státní událostí. Ve stejném roce vznikl také monumentální němý film Svatý Václav (premiéra se uskutečnila až v dubnu 1930), jeden z nejnákladnějších projektů tehdejší československé kinematografie.

Složitější kapitolu představuje období nacistické okupace. Protektorátní propaganda se pokoušela část svatováclavské tradice využít k vlastní interpretaci vztahu českých zemí k Německu. V roce 1944 vzniklo protektorátní vyznamenání nazvané Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava, známé také jako Svatováclavský orel.

Jedná se o dobrý příklad toho, že historický symbol může v různých dobách získávat velmi rozdílný obsah. Samotná svatováclavská tradice je mnohem starší než kterékoli její pozdější politické využití.

Dobrý král Václav

Zajímavou částí Václavova odkazu je jeho poměrně výrazná přítomnost mimo české prostředí. Pro mnoho lidí v anglicky mluvících zemích je jeho jméno spojeno především s vánoční koledou Good King Wenceslas.

Její text napsal anglický duchovní John Mason Neale a koleda byla vydána v roce 1853. Příběh se odehrává na svátek svatého Štěpána, tedy 26. prosince. Václav spatří chudého muže sbírajícího v zimě dřevo a spolu se svým pážetem mu přináší jídlo, víno a palivo.

Příběh samozřejmě nelze chápat jako popis doložené události z Václavova života. Vychází z mnohem starší legendární tradice, která Václavovi připisovala mimořádnou péči o chudé.

Zajímavá je také samotná cesta tohoto příběhu do Anglie. Neale čerpal z textu českého básníka Václava Aloise Svobody, který v roce 1847 vydal příběh o svatém Václavovi a jeho služebníku Podivenovi. Hudební melodie je ještě starší a pochází ze středověké písně Tempus adest floridum, otištěné ve finské sbírce Piae Cantiones v roce 1582.

Vznikla tak pozoruhodná kombinace české svatováclavské tradice, anglického textu a starší evropské melodie.

Samotný název koledy obsahuje historickou nepřesnost. Václav nebyl králem, ale českým knížetem. Označení Good King Wenceslas však v anglicky mluvícím prostředí natolik zdomácnělo, že právě pod ním jej zná velké množství lidí.

Václavské náměstí

Pro moderní českou společnost je asi nejviditelnějším připomenutím svatého Václava jeho monumentální pomník na Václavském náměstí v Praze.

Jezdeckou sochu vytvořil Josef Václav Myslbek, který na celém sousoší pracoval několik desetiletí. Svatého Václava doplňují postavy dalších českých světců – Ludmily, Prokopa, Anežky České a Vojtěcha.

Význam pomníku však postupně překročil samotné sochařské dílo. Václavské náměstí se během 20. století opakovaně stávalo jedním z hlavních míst českých a československých dějin.

V říjnu 1918 zde probíhala shromáždění spojená se vznikem samostatného Československa. Náměstí bylo svědkem nacistické okupace, komunistického převratu, událostí po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy i protestů následujících po sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969. V listopadu 1989 se zde konaly masové demonstrace, které doprovázely pád komunistického režimu.

Pomník svatého Václava se tak postupně stal nejen připomínkou středověkého světce, ale také jedním z orientačních bodů moderních českých dějin.

Na jeho podstavci se nachází známý nápis:

„Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, nedej zahynouti nám ni budoucím.“

Den české státnosti

Od roku 2000 je 28. září státním svátkem České republiky s názvem Den české státnosti.

V tomto případě je podle mého názoru zajímavé především to, jak dlouhou historickou cestu symbolika jednoho člověka urazila. Václav žil v době, kdy český stát teprve získával svou podobu a kdy samozřejmě neexistovala ani představa českého národa v dnešním významu.

Po smrti se stal světcem a patronem přemyslovské dynastie. Později byl chápán jako věčný kníže a ochránce české země. Jeho jméno dostala koruna českých králů a po staletí se k němu obracel Svatováclavský chorál. V moderní době se jeho pomník stal jedním ze symbolických míst českých dějin.

Současně není nutné vytvářet z historického Václava postavu, kterou ve skutečnosti neznáme. O jeho životě máme omezené množství informací a velkou část známého obrazu vytvořily až legendy a pozdější tradice. Neznáme jeho skutečnou podobu, přesný rok narození a s jistotou ani rok smrti.

Právě rozdíl mezi historickým Václavem a jeho pozdějším obrazem je však na celém příběhu možná nejzajímavější.

Historický Václav byl přemyslovským knížetem první poloviny 10. století. Nebyl králem a za svého života jistě nemohl tušit, jakého významu jeho jméno později dosáhne.

Více než tisíc let po jeho smrti je 28. září Dnem české státnosti, jeho jméno nese koruna českých králů, jeho socha stojí na jednom z nejvýznamnějších míst v zemi a v anglicky mluvícím světě se dodnes zpívá koleda o „dobrém králi Václavovi“.

Možná právě tato více než tisíciletá kontinuita nejlépe vysvětluje, proč má svatý Václav v českých dějinách dodnes tak výjimečné místo.

Poznámka autora: Při přípravě článku byl využit nástroj AI pro rešeršní podporu, ověřování vybraných údajů, dohledání zdrojů a asistenci při přípravě textu. Koncepce, argumentace a finální podoba článku jsou autorské.

Zdroje: