Článek
Když 28. října 1918 vzniklo Československo, nevznikl národnostně jednotný stát. Nová republika spojila historické české země, tedy Čechy, Moravu a část Slezska, se Slovenskem a později Podkarpatskou Rusí. Jednotlivá území měla za sebou odlišný historický vývoj a výrazně se lišilo také jejich národnostní složení.
Právě to patří k základním skutečnostem, bez nichž nelze první republiku dobře pochopit.
Co ukázalo první československé sčítání
První československé sčítání lidu se uskutečnilo 15. února 1921. Národnost přitom nebyla jen jednou z mnoha statistických položek. Český statistický úřad dnes připomíná, že její zjišťování bylo považováno za politicky mimořádně důležité a mělo mimo jiné podpořit legitimitu nového státu.
Na území republiky bylo sečteno 13 613 172 přítomných obyvatel. Z nich bylo 13 374 364 československými státními příslušníky a 238 808 cizinci.
Mezi československými státními příslušníky bylo podle tehdejší statistiky:
8 760 937 osob československé národnosti
3 123 568 osob německé národnosti
745 431 osob maďarské národnosti
461 819 osob v tehdejší statistické skupině zahrnující Rusy, Ukrajince a karpatské Rusíny
180 855 osob židovské národnosti
75 858 osob polské národnosti
a další menší skupiny.
Už samotná čísla ukazují, jak výrazně mnohonárodnostním státem Československo bylo. Přibližně každý čtvrtý československý státní příslušník uvedl německou národnost. Němců žilo v republice více než tři miliony.
Národnostní složení československých státních příslušníků podle sčítání lidu 1921. Graf vytvořen pomocí OpenAI z dobových statistických údajů.
Čísla je však nutné číst v kontextu tehdejší doby.
Kdo byl podle statistiky Čechoslovák
První republika byla založena také na koncepci československého národa. Češi a Slováci byli v politickém pojetí státu chápáni jako jeho dvě větve.
To mělo svůj praktický význam. Pokud byli Češi a Slováci počítáni dohromady, představoval československý národ jednoznačnou většinu obyvatel republiky.
Ani samotné určení národnosti ale nebylo jednoduché. Rakouská sčítání před první světovou válkou pracovala v západní části monarchie s takzvanou obcovací řečí. Československé sčítání z roku 1921 zvolilo jiný přístup.
Národnost byla definována jako kmenová příslušnost, jejímž vnějším znakem měl být zpravidla mateřský jazyk. Tato definice zároveň umožnila, aby se například člověk hlásil k židovské národnosti, aniž by jeho běžným jazykem byla hebrejština nebo jidiš.
Dnešní pojetí národnosti proto nelze jednoduše přenést na statistiku starou více než sto let.
Němci nežili v pohraničí náhodou
Více než tři miliony Němců se na území českých zemí samozřejmě neobjevily až se vznikem Československa.
Přítomnost německy mluvícího obyvatelstva měla mnohasetletou historii. Velký význam měla středověká kolonizace, především ve 13. století. Do českých zemí tehdy přicházeli osadníci také z německých oblastí. Podíleli se na zakládání měst a vesnic, rozvoji řemesel, těžbě a kultivaci dosud řidčeji osídlených oblastí.
Významná část tohoto osídlení směřovala také do horských a pohraničních oblastí. Moderní historický výzkum upozorňuje, že ve 13. století vznikala v českých zemích četná městská i venkovská sídla podle německého práva a migrace z německých zemí byla jednou z důležitých součástí tehdejší proměny osídlení.
Během následujících staletí se tak v některých pohraničních oblastech vytvořilo souvislé německy mluvící osídlení.
Nebylo by však správné nazývat už středověké přistěhovalce sudetskými Němci. Toto označení patří do podstatně mladšího historického a politického kontextu.
Češi a Němci žili v českých zemích po staletí vedle sebe. Jejich vzájemné vztahy se v různých obdobích měnily a během 19. století je stále výrazněji ovlivňovalo formování moderních národních hnutí.
Republiku nepřijali všichni Němci za svou
Vznik Československa znamenal pro německy mluvící obyvatele českých zemí zásadní změnu.
Ještě v říjnu 1918 byli společně s Čechy občany habsburské monarchie. Nyní se více než tři miliony Němců ocitly v novém státě, jehož nosnou politickou myšlenkou byla existence československého národa.
Odpor části německé politické reprezentace se projevil prakticky okamžitě.
Již 29. října 1918 byla vyhlášena provincie Deutschböhmen s centrem v Liberci. Němečtí představitelé v severní Moravě a části Slezska následně vytvořili provincii Sudetenland s centrem v Opavě. Další útvary vznikly na jihu Čech a Moravy. Jejich představitelé nechtěli být součástí Československa a usilovali o připojení německy osídlených oblastí k Německému Rakousku. Československý stát tyto pokusy odmítl a během závěru roku 1918 nad dotčenými oblastmi převzal kontrolu.
Stylizovaná koláž názvů německých územních útvarů vyhlášených roku 1918. Nejde o přesnou mapu. Vytvořeno pomocí OpenAI.
Už zde se projevil jeden ze základních problémů poválečného uspořádání Evropy.
Československá reprezentace se dovolávala historických hranic zemí Koruny české a potřeby vytvořit hospodářsky a strategicky životaschopný stát. Němečtí představitelé argumentovali právem národů na sebeurčení.
Oba principy nebylo možné v národnostně promíšené střední Evropě vždy současně naplnit.
Proč žili Maďaři na Slovensku
Podobně zajímavá je otázka maďarského obyvatelstva Slovenska.
Odpověď neleží v dějinách Československa, ale mnohem hlouběji v dějinách Uherska.
Území dnešního Slovenska bylo po mnoho staletí součástí Uherského království. Jižní oblasti byly národnostně smíšené a v řadě míst zde žilo početné, někde i většinové maďarské obyvatelstvo.
Když po první světové válce vznikla československo maďarská hranice, nebylo možné vést ji přesně podle národnostního složení každé obce. Při poválečném určování hranic hrály vedle národnostního principu roli také železnice, hospodářské vazby, strategické zájmy a požadavky nových států.
Trianonská mírová smlouva z 4. června 1920 následně potvrdila československou svrchovanost nad Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Na územích bývalého Uherska připojených k Československu však zůstalo početné maďarské obyvatelstvo. Podle československého sčítání roku 1921 se k maďarské národnosti mezi státními příslušníky republiky hlásilo 745 431 lidí.
Zjednodušeně řečeno, většina těchto lidí se do Československa nepřistěhovala.
Změnila se státní hranice kolem nich.
Právě to pomáhá pochopit, proč byla otázka Maďarů na Slovensku po celou dobu první republiky také součástí komplikovaných vztahů Československa a Maďarska.
Podkarpatská Rus byla ještě pestřejší
Úplně jiný národnostní obraz nabízela Podkarpatská Rus.
Podle sčítání z roku 1921 zde mezi československými občany výrazně převažovala rusínská a příbuzná východoslovanská národnostní skupina. Významné bylo také maďarské a židovské obyvatelstvo. Žili zde rovněž Němci, Rumuni a další skupiny.
Také československé Slezsko bylo národnostně velmi pestré. Vedle Čechů a Němců zde žila početná polská populace, zvláště na Těšínsku. Spor o Těšínsko přivedl Československo a Polsko krátce po vzniku obou států dokonce k ozbrojenému střetu.
Mapa republiky tak nepředstavovala jednoduché rozdělení na český západ a slovenský východ. Byla mozaikou jazyků, národností a historických identit.
Praha nebyla kulturně jen česká
Mnohonárodnostní prostředí ale nebylo jen zdrojem politických sporů.
Bylo také zdrojem mimořádného kulturního bohatství.
Stylizovaná ilustrace německy a židovsky ovlivněného kulturního prostředí Prahy první republiky. Vytvořeno pomocí OpenAI.
Zvláštním příkladem byla Praha. Na přelomu 19. a 20. století se zde vzájemně prolínalo české, německé a židovské prostředí. Právě z něj vyrostla světově významná pražská německy psaná literatura.
Franz Kafka pocházel z pražské židovské rodiny a psal německy. K německy píšícímu židovskému prostředí patřili také Max Brod a Franz Werfel. Werfel se narodil v Praze do rodiny židovského výrobce rukavic a udržoval kontakty s Kafkou, Brodem a dalšími členy pražského literárního okruhu. Odborná literatura právě na jejich příkladu ukazuje, jak se v tehdejší Praze prolínala německá, česká a židovská kultura.
To zároveň ukazuje, jak obtížné je tehdejší společnost uzavřít do jednoduchých národnostních škatulek.
Žid mohl hovořit německy, cítit silný vztah k Praze a být později občanem Československa. Národnost, jazyk, náboženství, kultura a státní občanství nebyly totožné pojmy.
Právě tato mnohovrstevnatost je jednou z nejzajímavějších vlastností tehdejší střední Evropy.
Československo jako demokratický ostrov?
S první republikou se někdy spojuje tvrzení, že byla jedinou demokracií ve střední Evropě. Tak jednoduché to nebylo.
Demokratické uspořádání mělo po první světové válce například také Rakousko. Demokratická republika zde však ve třicátých letech podlehla stále hlubší politické krizi a od roku 1933 začal kancléř Engelbert Dollfuss prosazovat autoritářský způsob vlády.
Rovněž obnovené Polsko začínalo jako parlamentní republika. Zásadní změnu však přinesl státní převrat Józefa Piłsudského v květnu 1926. Následující systém takzvané sanace postupně získal autoritářský charakter. Samotný Piłsudského režim bývá v odborné literatuře charakterizován jako autoritářský nebo jako forma polodiktatury.
Výjimečnost Československa tedy nespočívala v tom, že by bylo od roku 1918 jedinou demokracií v celém regionu.
Výjimečná byla především stabilita a kontinuita jeho parlamentního demokratického systému, který navzdory politickým a národnostním konfliktům přetrval až do krize roku 1938.
Právě proto mohlo Československo ve třicátých letech získat pověst demokratického ostrova v části Evropy, v níž postupně přibývalo autoritářských režimů.
Útočiště před nacismem
Tato pověst nebyla pouze symbolická.
Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu v roce 1933 se Československo stalo jedním z útočišť německých odpůrců nacismu, novinářů, umělců a intelektuálů.
Mimořádně zajímavý je příběh bratrů Heinricha a Thomase Mannových.
Oba významní němečtí spisovatelé získali v roce 1936 československé státní občanství. Heinrich Mann jej obdržel v březnu, Thomas Mann v listopadu. Potřebné domovské právo jim poskytlo východočeské město Proseč. Udělení občanství podporovali nejvyšší českoslovenští představitelé a bylo chápáno také jako veřejné vyjádření postoje státu vůči nacistickému Německu.
Je to pozoruhodný kontrast.
Československo řešilo komplikované vztahy s vlastní početnou německou menšinou, ale současně poskytovalo ochranu německým demokratům a odpůrcům Hitlerova režimu.
Němci nebyli jednotným politickým blokem
Při pohledu na události roku 1938 může vzniknout dojem, že vztah německého obyvatelstva k Československu byl od roku 1918 jednoznačně nepřátelský.
Ani to by nebylo přesné.
Vedle německých nacionalistických a negativistických proudů existovala také politika takzvaného aktivismu. Její zastánci přijali existenci Československa a snažili se postavení německého obyvatelstva zlepšovat spoluprací s československým politickým systémem.
V říjnu 1926 dokonce vstoupili němečtí ministři do československé vlády. Účast německých politických stran na vládní moci patří k důležitým dokladům toho, že vztahy mezi Čechy a Němci nebyly po celé období první republiky pouze příběhem neustálého konfliktu.
Ve třicátých letech se však podmínky dramaticky změnily.
Když se národnostní otázka stala slabinou republiky
Národnostní složení bylo jedním z dlouhodobých problémů první republiky, nebylo však samo o sobě předurčením jejího zániku.
To je důležité zdůraznit.
Československo existovalo dvacet let a po značnou část této doby v něm fungovaly demokratické instituce, volby, svobodnější tisk, politická soutěž i spolupráce části menšinových stran s českými a slovenskými politickými stranami.
Přesto zde zůstávala strukturální napětí.
Někteří Němci se nikdy zcela nesmířili se začleněním do Československa. Část Slováků odmítala centralistickou podobu státu a požadovala větší autonomii. Maďarsko se nesmířilo s územními ztrátami potvrzenými Trianonskou smlouvou. Problémem bylo také nenaplněné očekávání autonomie Podkarpatské Rusi.
K tomu se ve třicátých letech přidala světová hospodářská krize. Silně zasáhla průmyslové oblasti, včetně řady německy osídlených regionů českého pohraničí.
A především se zásadně změnilo Německo.
Hitlerův režim dokázal nespokojenost části německé menšiny využít jako prostředek nátlaku na Československo. Národnostní problém se tak stal jedním z nástrojů zahraniční politiky nacistického Německa.
Bylo by ale historicky nesprávné vysvětlovat Mnichov a rozbití Československa pouze jeho národnostní strukturou.
Rozhodující byla agresivní politika nacistického Německa a mezinárodní krize roku 1938, v níž Velká Británie a Francie přijaly požadavek na odstoupení československého pohraničí Německu.
Národnostní složení republiky vytvořilo zranitelné místo.
Hitler tuto zranitelnost využil.
Stát mnoha národů
Československo vzniklo jako stát Čechů a Slováků, ale nikdy nebylo obýváno pouze Čechy a Slováky.
Žily v něm více než tři miliony Němců, statisíce Maďarů a Rusínů, Poláci, Židé a další skupiny. Některé z nich obývaly své regiony po staletí a nová státní hranice z nich prakticky přes noc vytvořila menšiny.
Právě zde leží jeden z paradoxů roku 1918.
Rozpad mnohonárodnostní habsburské monarchie měl umožnit národům střední Evropy vytvořit vlastní státy. Jenže nové státy se samy často staly mnohonárodnostními.
Československo nebylo výjimkou.
Jeho národnostní pestrost přinášela konflikty a politické problémy, ale nebyla pouze slabinou. Patřila také ke kulturnímu bohatství země. Svět pražských německy píšících židovských autorů, spolupráce českých a německých demokratických politiků nebo přijetí německých odpůrců nacismu ukazují jinou stránku téhož příběhu.
První republiku proto nelze popsat pouze jako idylickou Masarykovu demokracii.
Stejně nepřesné by ale bylo vidět ji jen jako stát odsouzený od počátku k rozpadu kvůli národnostním sporům.
Byla pokusem vytvořit demokratický stát ve velmi složitém prostoru střední Evropy. Stát, v němž se vedle sebe ocitly národy s rozdílnou historií, jazykem, kulturou i představami o vlastní budoucnosti.
Právě proto je příběh národnostního složení Československa zároveň jedním z klíčů k pochopení celé první republiky.
Poznámka
Při přípravě článku byl využit nástroj AI pro jazykovou kontrolu textu a rešeršní podporu při ověřování vybraných historických údajů.
Odkazy na použité zdroje
Český statistický úřad: První československé sčítání lidu 1921
https://csu.gov.cz/prvni-ceskoslovenske-scitani-lidu-1921
Český statistický úřad: Bibliografie ke sčítání lidu 1921
https://csu.gov.cz/bibliografie-1921
Státní úřad statistický: Sčítání lidu v Republice československé ze dne 15. února 1921, díl I
https://www.digitalniknihovna.cz/nkp/view/uuid%3A030dffc0-7615-11e8-87bd-005056827e52
1914–1918 Online, International Encyclopedia of the First World War: Crumbling of Empires and Emerging States
https://encyclopedia.1914-1918-online.net/article/crumbling-of-empires-and-emerging-states-czechoslovakia-and-yugoslavia-as-multinational-countries/
1914–1918 Online, International Encyclopedia of the First World War: Treaty of Trianon
https://encyclopedia.1914-1918-online.net/wp-content/uploads/2023/01/ams/958189/pdf/1914-1918-Online-trianon_treaty_of-2014-10-08.pdf
1914–1918 Online, International Encyclopedia of the First World War: Czechoslovak Hungarian Border Conflict
https://encyclopedia.1914-1918-online.net/article/czechoslovak-hungarian_border_conflict/
Univerzita Karlova: odborná práce k německé politice a národnostním poměrům první republiky
https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/70971
Oxford Academic: Franz Kafka
https://academic.oup.com/reference/62376/reference-article-abstract/554966282
YIVO Encyclopedia of Jews in Eastern Europe: German Literature
https://encyclopedia.yivo.org/article/179
YIVO Encyclopedia of Jews in Eastern Europe: Franz Werfel
https://encyclopedia.yivo.org/article.aspx/Werfel_Franz
Goethe Institut Česko: K československému občanství Heinricha a Thomase Manna
https://www.goethe.de/ins/cz/cs/kul/the/lit/wal/20846945.html
