Článek
Průměr u důchodů funguje jinak než u mezd
Když se řekne průměrná mzda, polovina národa se právem ušklíbne. Ve výplatách totiž pár velmi vysokých příjmů vytáhne průměr nahoru a běžný zaměstnanec si pak připadá, jako by žil v jiné republice. U starobních důchodů je to trochu jiná hra. Ne proto, že by stát rozdával štědřeji, ale proto, že důchodový systém rozdíly mezi lidmi výrazně stlačuje.
Podle Českého statistického úřadu dosáhla průměrná výše plného starobního důchodu v prosinci 2025 částky 21 175 korun. Ke konci roku 2025 pobíralo starobní důchod 2,346 milionu lidí. To je číslo, které se v politických debatách používá často. Jenže obyčejně bez vysvětlení, co vlastně znamená.
Důchod se skládá ze základní výměry, stejné pro všechny, a procentní výměry, která závisí na výdělcích a době pojištění. Jak připomíná Česká správa sociálního zabezpečení, základní výměra v roce 2026 činí 4 900 korun měsíčně. Právě tato pevná část dělá z důchodů mnohem rovnější příjmy, než jsou mzdy. Jinými slovy: kdo měl celý život nízké výdělky, není na nule, a kdo měl vysoké výdělky, nedostane od státu jejich prostý otisk.
Kolem jednadvaceti tisíc není pár kusů v tabulce
Nejzajímavější nejsou politické věty, ale pásma skutečně vyplácených penzí. V otevřených datech ČSSZ o počtu vyplacených důchodů podle měsíční výše je u pásma 21 000 až 21 499 korun uvedeno 137 249 vyplacených důchodů. V navazujícím pásmu 21 500 až 21 999 korun je dalších 138 390. Dohromady tedy jen v rozmezí od 21 do 22 tisíc korun jde o více než 275 tisíc důchodů.
To není drobnost. To už není pár šťastlivců, kteří se náhodou trefili do průměru. Je to velká skupina lidí, která se pohybuje přímo kolem částky, o níž se v diskusích často tvrdí, že na ni „skoro nikdo“ nedosáhne. Tento mýtus je potřeba poslat do penze taky, nejlépe bez valorizace.
Jen pozor na druhý extrém. Z toho, že hodně lidí pobírá důchod kolem 21 tisíc, neplyne, že je stáří finančně pohodlné. Důchod 21 500 korun v obecním bytě bez dluhů a důchod 21 500 korun v tržním nájmu jsou dvě úplně jiné domácnosti. Statistika jim říká stejně, peněženka nikoli.
Průměr je stará potvora. Umí se tvářit spravedlivě, ale nevidí, jestli člověk platí nájem, doplatky za léky, pomáhá dětem nebo mu každý měsíc odejde několik tisíc za energie. Proto je dobré vědět, že průměrný důchod není tak nedosažitelný, jak se někdy říká. A zároveň je poctivé dodat, že dosažitelný průměr ještě není záruka klidného stáří.
Nejvíc prozradí vlastní složenky, ne průměr
Od ledna 2026 se vyplácené důchody zvýšily tak, že základní výměra vzrostla o 240 korun a procentní výměra o 2,6 procenta, jak uvádí MPSV v přehledu změn od 1. ledna 2026. U běžného důchodce to pomůže, ale zázrak to není. Kdo měl nízkou penzi a vysoké výdaje, tomu ani valorizace nezmění kuchyňský stůl v účetní ráj.
Pro člověka před důchodem z toho plyne docela praktické poučení. Nestačí se ptát, zda „budu mít průměr“. Lepší otázka zní, jak dlouho jsem platil pojištění, z jakých výdělků a jestli mám v evidenci ČSSZ všechny roky práce, podnikání, péče nebo náhradních dob. Papír, ten starý neřád, umí ve stáří zabolet víc než revma. Chybějící doby pojištění se pak často řeší pozdě, ve stresu a s horším výsledkem.
Pro dnešní seniory je zase důležité nenechat se umlčet větou, že „průměr je přece přes 21 tisíc“. Pokud má někdo patnáct nebo sedmnáct tisíc a k tomu nájem, není méně schopný. Jen stojí na horším místě tabulky. A pokud někdo bere kolem průměru, nemusí se za to omlouvat sousedům v diskusi. Důchod není almužna, ale výsledek pravidel, která stát sám nastavil.
Statistiky tedy opravdu boří jeden rozšířený omyl. Průměrný důchod není vzdálený vrchol, na který se většina seniorů jen dívá zespodu. Zároveň ale neboří tvrdší pravdu: rozhoduje domácnost, zdraví, bydlení a samota. Dvě stejné penze mohou znamenat dva úplně jiné konce měsíce.
