Článek
Bída existuje, ale není poctivé z ní dělat celý obraz
Znám seniory, kteří počítají každou stokorunu. Vdova v nájmu, člověk s drahými léky, osamělý muž v domě bez výtahu, žena po celoživotní práci za nízkou mzdu. Těm nikdo nemá vykládat, že se vlastně mají báječně. Taková útěcha je laciná a krutá.
Jenže stejně nepoctivé je tvrdit, že české stáří je jeden velký pád do bídy. Průměrný starobní důchod má v roce 2026 podle Ministerstva práce a sociálních věcí dosahovat 21 839 korun měsíčně. To není bohatství, zvlášť pro člověka platícího tržní nájem. Ale není to ani země nikoho bez pravidel a bez peněz.
Navíc od roku 2026 platí vyšší minimální hranice starobního důchodu: základní výměra 4 900 korun a nejnižší procentní výměra také 4 900 korun. Český starobní důchod tak u běžného domácího nároku nemá spadnout pod 9 800 korun měsíčně. Je to málo, až trapně málo. Ale i tak jde o podlahu, kterou v řadě zemí člověk v podobné samozřejmosti nemá.
Sociální stát není dokonalý, ale funguje víc, než si připouštíme
Rádi nadáváme na úřady. Někdy právem. Formuláře jsou protivné, lhůty dlouhé, jazyk úředníků bývá jak z plechové skříně. Přesto tady existuje zdravotní pojištění, valorizované důchody, příspěvek na péči, dávky na bydlení a základní ochrana u léků. Pojištěnci nad 70 let mají roční ochranný limit 500 korun na započitatelné doplatky za léky na recept, jak uvádí VZP. Neplatí to na všechno, ale jako pojistka proti nekonečným doplatkům to svůj význam má.
A pak je tu srovnání se světem, které se u nás nerado poslouchá. Eurostat uvedl, že v roce 2025 bylo v Česku ohroženo chudobou nebo sociálním vyloučením 11,5 procenta lidí, nejméně v celé EU; unijní průměr byl 20,9 procenta. To neznamená, že se každému žije dobře. Znamená to jen, že náš systém pořád tlumí pády poměrně účinně, jak ukazují data Eurostatu.
Podobně OECD v přehledu penzí za rok 2025 píše, že relativní chudoba starších lidí v Česku je výrazně pod průměrem OECD a že rozdíl mezi penzemi mužů a žen je u nás méně než poloviční proti průměru zemí OECD. To je dobrá zpráva, i když se člověk s nízkým důchodem zrovna necítí jako vítěz mezinárodní tabulky. Přehled pro Česko zveřejnila OECD.
Spokojenost není slepota. Jen odmítám věčné bručení
Být v důchodu spokojená neznamená tleskat každému ministrovi ani mlčet, když se děje nespravedlnost. Znamená to vidět celek. Mám lékaře bez toho, abych při každé návštěvě vytahovala peněženku jako v samoobsluze. Mám pravidelný důchod, který chodí v daný den. Když zestárnu víc a nebudu se umět sama obléct, existuje příspěvek na péči. Když mi nestačí peníze na bydlení, existuje sociální dávka, byť cesta k ní není procházka růžovou zahradou.
Ano, ceny bydlení jsou problém. Ano, osamělé ženy s nízkou penzí často nesou tvrdší úděl než manželské páry. Ano, stát má vysvětlovat změny v důchodech srozumitelněji a rychleji. Ale věčné „všechno je špatně“ nám nakonec bere schopnost poznat, co je skutečně špatně a co je jen nepohodlí.
V mnohem bohatších zemích by si někteří senioři o tak široké kombinaci veřejného zdravotnictví, pravidelné penze, sociálních dávek a levnější péče mohli nechat zdát. Ne proto, že bychom žili v ráji. Spíš proto, že jsme si zvykli považovat hodně věcí za samozřejmost.
Možná by nám prospělo méně bručení a víc přesnosti. Když je dávka špatně nastavená, říkejme která. Když důchod nestačí na nájem, mluvme o nájmu. Když je člověk osamělý, nevyřeší to další stovka v penzi, ale soused, rodina a služba v obci. Stáří nemusí být jen seznam křivd. Někdy je to i čas přestat čekat, kdo nás zase urazí, a všimnout si, že leccos v téhle zemi pořád drží pohromadě.
