Článek
Rozhoduje změna v každodenním fungování
Jedna zapomenutá schůzka ještě neznamená nemoc. Při běžné roztržitosti si člověk často později vzpomene, pomůže mu nápověda a dál zvládá své obvyklé povinnosti. Varovnější je postupná změna proti tomu, jak fungoval dříve.
Senior se opakovaně ptá na totéž, zapomíná nedávné rozhovory, ukládá věci na neobvyklá místa nebo neví, jak se tam dostaly. Přestává rozumět výpisům z účtu, neplatí složenky, zaměňuje ráno a večer nebo si vezme lék dvakrát. Může se ztratit na známé cestě, nezvládnout běžný recept či naletět podvodníkovi, kterého by dříve odmítl.
Demence se netýká jen paměti. Podle Národního zdravotnického informačního portálu může zasáhnout řeč, úsudek, pozornost, orientaci i schopnost vykonávat každodenní činnosti. Někdy si rodina nejprve všimne podrážděnosti, podezíravosti, nezvyklé pasivity nebo ztráty zájmu o koníčky.
Označení „stařecká demence“ je zavádějící, proto je v uvozovkách. Demence není přirozenou součástí stárnutí a Alzheimerova nemoc je pouze jednou z jejích možných příčin. Přehled typických varovných změn nabízí také Česká alzheimerovská společnost.
Vyšetření nezačíná rovnou těžkým verdiktem
Prvním krokem bývá praktický lékař, nikoli rovnou pobyt v nemocnici. Zhodnotí celkový zdravotní stav, užívané léky a změny v chování, může provést krátký test paměti a dalších rozumových schopností. Podle výsledku následuje neurolog, psychiatr, geriatr nebo poradna pro poruchy paměti. Takový postup doporučuje i NZIP v přehledu diagnostiky.
Součástí vyšetření mohou být krevní testy a podle potřeby CT či magnetická rezonance mozku. Lékař totiž nehledá jen Alzheimerovu nemoc. Zhoršení paměti a soustředění mohou napodobovat deprese, poruchy spánku, infekce, nedostatek některých vitaminů, onemocnění štítné žlázy, špatně nastavené léky, porucha sluchu nebo dlouhodobé pití alkoholu. Některé z těchto příčin jsou léčitelné.
Včasné vyšetření tedy není rozsudek. Pokud se demence potvrdí, léčba může u části pacientů zmírnit příznaky či zpomalit zhoršování. Rodina navíc získá čas upravit užívání léků, zabezpečit finance, řešit řízení auta, bydlení a budoucí péči, dokud se nemocný dokáže na rozhodování plně podílet.
Lékaři pomohou konkrétní příklady, ne rodinná hádka
Před návštěvou ordinace je užitečné dva až čtyři týdny zapisovat konkrétní události: kdy zůstal nezaplacený účet, kolikrát se člověk ztratil, zda zaměnil léky nebo nechal zapnutý sporák. Rodina by měla přinést seznam všech léků včetně přípravků na spaní a volně prodejných tablet. Podstatné jsou také informace o pádech, změnách nálady, spánku, chuti k jídlu nebo nedávné infekci.
Nemá smysl seniora doma zkoušet jako školáka a dokazovat mu každé selhání. Lépe funguje věta: „Všimli jsme si, že tě paměť poslední dobou trápí, pojďme zjistit, zda za tím nejsou léky nebo jiný zdravotní problém.“ Do ordinace by měl jít s člověkem, kterému důvěřuje a který dokáže popsat vývoj potíží.
Zvláštní pozornost vyžaduje zmatenost, která vznikla náhle během hodin nebo několika dnů. Nemusí jít o pomalu postupující demenci, ale o delirium vyvolané například infekcí, léky či jiným akutním onemocněním. NZIP popisuje delirium jako náhlý a obvykle přechodný stav, který potřebuje rychlé lékařské posouzení.
Při poklesu koutku, slabosti jedné ruky, poruše řeči, náhlé poruše rovnováhy nebo vidění je nutné okamžitě volat 155. Může jít o cévní mozkovou příhodu, u níž podle doporučení NZIP rozhodují minuty. Čekání, zda se senior „do rána srovná“, může být v takové chvíli nejdražší chybou celé rodiny.
Moje osobní zkušenost
Osobně jsem se setkala se začínající demencí u mé babičky již v rané dospělosti. Pamatuji si, jak začala ztrácet věci a obvykle si i domyslela viníka. Obvykle velmi absurdním příběhem. Například ji někdo v noci ukradl staré stříbrné příbory z kredence, moje sestra ji ukradla starý kabát, který následně vrátila na jiné místo, nebo vnoučata si bez dovolení vypůjčili plyšáka z jejího dětství, o kterém nikdo nikdy nevěděl.
V tu chvíli jsme začali chápat, že už není vše v pořádku.
Jedna z historek je obzvláště „úsměvná“, pokud se nad vše povzneseme a budeme brát život takový, jaký je. Jednoho dne babička začala podezřívat dědu z mladické nevěry a rozhodla se, že ho pošle na policii k detektoru lži. Moje teta tehdy odvezla dědu, dali si někde kafe a nechala sesmolit od známého dopis, který vypadal jako od policie, kde tvrdí, že testem prošel a nikdy nevěrný nebyl. Já jsem nikdy nebyla příznivcem takovéhoto přikrmování následků nemoci, na druhou stranu se tím hodně zklidnila. Tak proč vlastně ne, že?
