Článek
Celý život mlčím, ale můj tajný deník odhalil, co opravdu cítím. Když to píšu, zní to dramaticky, skoro jako titulek z časopisu pro teenagery. Jenže je mi přes třicet a ten deník mám schovaný pořád. V šuplíku pod spodním prádlem. Ne proto, že bych se bála, že mi ho někdo přečte. Ale proto, že se bojím, co by se stalo, kdybych ho měla číst nahlas já sama.
Navenek působím vyrovnaně. Lidé o mně říkají, že jsem klidná, rozumná, nekonfliktní. Ta, co všechno chápe. Ta, co se neurazí. Ta, co nemá potřebu si stěžovat. V práci jsem „pohodářka“, ve vztazích „ta hodná“, v rodině „ta silná“.
Jenže to, co neříkám nahlas, se někde musí usadit. A u mě se to usadilo na papíře.
Začalo to nenápadně. Jeden sešit, obyčejný, linkovaný. Psala jsem si do něj věci, které mi přišly hloupé, přehnané, zbytečné. Že mě něco štve. Že mě něco zranilo. Že jsem se cítila přehlížená. Věci, které bych nikdy nikomu neřekla, protože jsem nechtěla být „ta, co dělá drama“.
Postupně se z toho stal rituál. Když jsem nemohla mluvit, psala jsem. Když jsem se usmívala, ale uvnitř brečela, psala jsem. Když jsem řekla „to je v pohodě“, ale nebylo to v pohodě, psala jsem.
A ten deník začal mluvit úplně jiným hlasem než já.
Na jeho stránkách nejsem klidná. Jsem naštvaná. Jsem unavená. Jsem zklamaná. Jsem žárlivá. Jsem smutná. Jsem někdy i zlá. Píšu tam věci, které by se ke mně „nehodily“. Že mě bolí, když mě lidé berou jako samozřejmost. Že mě štve, že vždycky ustupuju. Že se cítím osamělá, i když jsem mezi lidmi.
Největší šok přišel ve chvíli, kdy jsem si staré zápisky po letech znovu přečetla. Čekala jsem, že uvidím dospívající drama, přehnané emoce, hysterii. Místo toho jsem viděla vzorec. Pořád stejné pocity, pořád stejné situace, pořád stejné mlčení.
Pořád jsem ta, co všechno dusí v sobě.
Došlo mi, že mlčení není moje povaha. Je to strategie přežití. Naučila jsem se ho, protože jsem nechtěla být problém. Nechtěla jsem zatěžovat. Nechtěla jsem nikoho obtěžovat svými emocemi. Tak jsem je schovala. Do deníku. Do hlavy. Do těla.
A tělo si to pamatuje. Únava, napětí, úzkost, nespavost. Všechno to, co jsem si zakázala říct, si našlo jinou cestu ven.
V deníku jsem si dovolila být upřímná. Napsala jsem tam, že mě bolí vztah, ve kterém se pořád přizpůsobuju. Že mě štve práce, kde jsem neviditelná. Že se cítím prázdná, i když mám „všechno, co bych měla mít“. Věci, které bych nahlas nikdy nepřiznala, protože by zněly nevděčně, slabě, dramaticky.
Ten deník mě vlastně usvědčil. Ne z toho, že jsem tichá. Ale z toho, že si lžu. Že hraju roli klidné ženy, která všechno zvládá, zatímco uvnitř křičím.
Nejhorší zjištění bylo, že lidé kolem mě vlastně vůbec netuší, kdo jsem. Ne proto, že by se nezajímali. Ale proto, že jim to nedávám šanci zjistit. Odpovídám „dobře“ místo „je mi těžko“. Usmívám se místo toho, abych řekla, že mě to zranilo. Mlčím místo toho, abych nastavila hranice.
Můj deník zná moje skutečné emoce lépe než kdokoliv jiný na světě.
A paradoxně mi právě on pomohl začít mluvit. Ne nahlas před všemi. Ale aspoň trochu. Jednou větou. Jednou pravdou. Jedním „tohle mi není příjemné“. Jedním „potřebuju pauzu“. Jedním „nejsem v pohodě“.
Pořád jsem spíš tichá než hlasitá. Pořád raději píšu než mluvím. Ale už vím, že mlčení není totéž co klid. A že ticho může být plné nevyřčených emocí, které se časem promění v tíhu.
Ten deník mi neodhalil, že jsem slabá. Odhalil mi, že jsem lidská. Že cítím víc, než dávám najevo. A že možná největší odvaha není začít křičet. Ale dovolit si říct pravdu nahlas. Aspoň občas. Aspoň někomu. Aspoň sama sobě.
