Článek
Od malička jsem si připadala jiná. Ne v tom dramatickém smyslu, že bych byla výjimečná nebo nepochopený génius. Spíš v tom tichém, nenápadném, ale vytrvalém pocitu, že do něčeho nezapadám.
Ve škole jsem nebyla ta, co se hlásí. Na výletech jsem se držela stranou. Na oslavách jsem se těšila spíš na chvíli, kdy budu moct jít domů. Všichni kolem mě působili, jako by je společnost nabíjela. Mě vybíjela.
A tak jsem si postupně začala myslet, že je se mnou něco špatně.
Říkali mi, že jsem stydlivá.
Že jsem uzavřená.
Že jsem málo průbojná.
Že bych se měla „víc otevřít“.
A já se snažila. Fakt jsem se snažila.
Nutila jsem se do kolektivů. Do teambuildingů. Do večírků. Do small talku. Do přátelství, která mi vlastně nic nedávala, jen abych nebyla „ta divná, co je pořád sama“.
A pokaždé jsem se vracela domů unavená. Ne normálně unavená, ale vyčerpaná až do morku kostí. Jako by mi někdo vysál energii zevnitř.
Nechápala jsem to. Vždyť ostatní se bavili. Smáli se. Cítili se líp. Tak proč já mám chuť zalézt do postele a s nikým nemluvit další dva dny?
Postupně se k tomu přidal pocit, že se sebou musím něco udělat. Že bych měla být víc společenská, víc sebevědomá, víc extrovertní. Že taková, jaká jsem, nejsem dost.
A tak jsem šla na terapii. S tím, že mám úzkosti, že se necítím dobře mezi lidmi, že mám pocit, že jsem nějak rozbitá.
Čekala jsem diagnózu.
Něco jako sociální fobie.
Vyhýbavá porucha.
Neschopnost navazovat vztahy.
Místo toho mi terapeutka položila jednu jednoduchou otázku:
„Vadí vám být sama, nebo vám vadí, že vám ostatní říkají, že byste sama být neměla?“
A já jsem poprvé v životě ztichla jinak než obvykle.
Došlo mi, že většinu času se vlastně cítím dobře. Když jsem doma. Když mám klid. Když si čtu, píšu, přemýšlím, poslouchám hudbu. Když jsem ve svém světě.
Problém není samota.
Problém je tlak.
Tlak být víc.
Tlak mluvit víc.
Tlak zapadat.
Na terapii mi poprvé někdo řekl slovo, které změnilo celý můj pohled na sebe: introvert.
Ne jako nálepku. Ne jako diagnózu. Ale jako vysvětlení.
Že existují lidé, kteří čerpají energii z kontaktu. A pak lidé, kteří energii z kontaktu ztrácejí. Že introverze není porucha. Není to nemoc. Není to trauma. Je to temperament.
Jiný nervový systém. Jiný způsob, jak mozek zpracovává podněty.
A najednou mi začalo dávat smysl úplně všechno.
Proč mě unavují open space kanceláře.
Proč nesnáším small talk.
Proč mám radši jednoho člověka než deset.
Proč potřebuji po společenské akci den ticha.
Ne proto, že bych byla slabá.
Ale proto, že jsem citlivější na podněty.
Terapeutka mi řekla větu, která mi zůstala v hlavě:
„Vy se celý život snažíte žít jako extrovert, ale jste introvert. To není osobní selhání. To je špatné prostředí.“
A v tu chvíli se mi ulevilo víc, než kdyby mi řekla jakoukoliv diagnózu.
Poprvé jsem si dovolila nebýt „víc“.
Nebýt hlasitější.
Nebýt společenskější.
Nebýt jiná.
Poprvé jsem si dovolila být taková, jaká jsem.
Dnes už vím, že nepotřebuji velké skupiny.
Že nepotřebuji neustálou komunikaci.
Že nepotřebuji být všude a se všemi.
Potřebuji klid.
Hloubku.
Prostor pro sebe.
A to není porucha. To je moje nastavení.
Celý život jsem si připadala divně, protože jsem se měřila podle pravidel, která nebyla moje. Podle světa, který oslavuje hluk, rychlost, výkon, extroverzi.
Až terapie mi ukázala, že nejsem rozbitá verze normálního člověka.
Jsem jen jiný typ normálnosti.
