Článek
Nikdy jsem nebyla mstivý typ. Spíš jsem všechno dusila v sobě, tvářila se, že je všechno v pořádku, a pak to doma obrečela do polštáře. Věřila jsem na to, že karma existuje, že život si s lidmi poradí sám. Že není potřeba špinit si ruce.
Dokud jsem nepotkala jeho.
Byli jsme spolu skoro pět let. Vztah, o kterém jsem si myslela, že je „ten dospělý“. Společné bydlení, plány na děti, řeči o hypotéce, o svatbě. Znali jsme se navzájem dokonale. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Pravda vyšla najevo úplnou náhodou. Půjčila jsem si jeho notebook, chtěla jsem si pustit film. A vyskočil mi e-mail. Ne jeden. Desítky. Od ženy, o které jsem nikdy neslyšela. Nešlo o flirt. Byly to roky vztahu. Fotky z dovolených. Vyznání lásky. Plány.
On měl dva životy. A já byla ten oficiální.
Když jsem ho konfrontovala, nejdřív zapíral. Pak brečel. Pak se omlouval. Klasika. Říkal, že to nic neznamenalo, že mě miluje, že se bál odejít, že nechtěl ublížit. A já tam stála, cítila se jako totální idiot a něco se ve mně zlomilo.
Nechtěla jsem odejít. Nechtěla jsem být ta opuštěná. Nechtěla jsem začínat znovu. Chtěla jsem, aby trpěl.
A tak se zrodil plán.
Ne velkolepý. Ne filmový. Spíš pomalý, tichý, zákeřný. Začala jsem sbírat důkazy. Screenshoty. Zprávy. Fotky. Všechno, co dokazovalo, že mě podváděl. A pak jsem to začala „nenápadně“ posílat dál.
Nejdřív jeho rodičům. Pak jeho šéfovi. Pak kolegům. A nakonec i té druhé ženě, která o mně mimochodem neměla tušení. Vytvořila jsem falešné profily, psala anonymní zprávy, naznačovala, zveřejňovala.
Bavila mě ta kontrola. Ten pocit moci. Poprvé v životě jsem nebyla oběť. Byla jsem režisérka.
Jenže pomsta je droga.
Čím víc se hroutil jeho život, tím víc jsem chtěla pokračovat. Když ho vyhodili z práce, měla jsem radost. Když se s ním rozešla i ta druhá žena, cítila jsem zadostiučinění. Když se mi ozvala jeho máma, ať přestanu, že ho ničím, řekla jsem si: dobře mu tak.
Neviděla jsem, že mezitím ničím i sebe.
Začala jsem tím žít. Kontrolovala jsem ho online, sledovala jeho pohyby, účty, nové profily. Každý den jsem myslela jen na to, co ještě můžu udělat. Kde ho ještě můžu bodnout. Přestala jsem spát, jíst, smát se. Moji kamarádi se mi začali vyhýbat, protože jsem mluvila jen o něm.
A pak přišel moment, kdy se to celé otočilo.
Podal na mě trestní oznámení. Pro stalking, pomluvu, poškození dobrého jména. Měl důkazy. Maily. IP adresy. Záznamy. Všechno.
Seděla jsem na policejní stanici a poslouchala výčet toho, co jsem udělala. Najednou to neznělo jako spravedlnost. Znělo to jako psychopatické chování.
Dostala jsem podmínku. Pokutu. Záznam. Musela jsem se omluvit. Veřejně. Lidem, kterým jsem posílala informace. Jeho firmě. Jemu.
Ztratila jsem práci, protože se to provalilo. Ztratila jsem část přátel, protože si mysleli, že jsem se zbláznila. Ztratila jsem respekt. A hlavně jsem ztratila samu sebe.
Největší ironie? On si mezitím našel novou přítelkyni. Začal znovu. Zatímco já zůstala uvězněná v minulosti, kterou jsem nedokázala pustit.
Chtěla jsem se pomstít. Myslela jsem, že mi to vrátí důstojnost. Že se mi uleví. Že budu mít poslední slovo.
Místo toho jsem si zničila život. Ne kvůli němu. Ale kvůli tomu, čím jsem se stala.
Protože pomsta vám nikdy nevrátí to, co vám někdo vzal. Jen vám vezme ještě víc. A z vás udělá někoho, koho byste sami nenáviděli.
