Článek
Když mi kamarádka poslala odkaz na inzerát „Hledáme komunikativní ženy na online spolupráci, vysoké výdělky, flexibilní čas“, znělo to přesně jako to, co jsem potřebovala. Byla jsem čerstvě po rozchodu, s hypotékou, prázdným kontem a sebevědomím na úrovni použité houbičky na nádobí. Říkala jsem si: proč ne, aspoň si přivydělám na dovolenou nebo terapii.
První varování přišlo hned. Nebylo úplně jasné, co budu vlastně dělat. Prý „online komunikace se zákazníky, lehký flirt, nic závazného, všechno anonymní“. Přeloženo do lidské řeči: erotický chat. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si řekla, že jsem dospělá žena ve 21. století, nestojím v klášteře a pár pikantních zpráv mě nezabije. Navíc mi slíbili, že je to diskrétní a že vystupuji pod přezdívkou.
Dostala jsem jméno „LunaHot92“. Ano, sama teď cítím, jak mi hoří tváře. Ale tehdy mi to přišlo vtipné. Nahrála jsem si pár „smyslných“ fotek, které měly být údajně jen pro zákazníky. Samozřejmě bez obličeje. Samozřejmě anonymně. Samozřejmě bezpečně.
První večer jsem byla nervózní, ale i trochu pobavená. Pánové psali nesmysly, lichotili mi, ptali se, co mám na sobě. Odpovídala jsem s ironickým odstupem, připadala jsem si spíš jako herečka v levné telenovele než jako objekt touhy. Peníze naskakovaly. Ne moc, ale víc než v brigádě v kavárně.
A pak přišla zpráva od uživatele s přezdívkou „Petr45“. Nic zvláštního. Jenže styl psaní mi byl podezřele povědomý. Stejné obraty, stejný humor, dokonce stejný pravopis. V jednu chvíli mi napsal větu, kterou mi pravidelně psal i jeden konkrétní člověk v reálném životě.
Můj šéf.
Ano. Můj skutečný, živý, padesátiletý šéf z kanceláře, který mi každé ráno říká „Dobré ráno, slečno, dnes vám to sluší“. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce, internet, svět i moje důstojnost zároveň.
Nejdřív jsem si říkala, že to není možné. Že je to jen náhoda. Pak mi ale napsal detail, který mohl vědět jen on. Něco z práce. Něco, co jsme řešili na poradě. A já tam seděla, v teplácích, s notebookem na klíně, jako virtuální bohyně „LunaHot92“, a eroticky si psala s vlastním nadřízeným.
A teď přišlo dilema století. Mám to okamžitě ukončit? Mám se odhlásit? Mám mu napsat, že je to trapas a že si právě posílá lechtivé zprávy se svou podřízenou? Nebo mám pokračovat a tvářit se, že jsem někdo úplně jiný?
Rozhodla jsem se pokračovat. Čistě ze zvědavosti. Chtěla jsem vědět, kam až zajde.
A on šel hodně daleko.
Během dvaceti minut mi poslal fotku. Svoji. Ano, obličej. Ten samý obličej, co mi každý den schvaluje dovolenou. Ten samý obličej, co má doma manželku a tři děti. A teď mi psal, že by mě rád viděl naživo, že mě zve na kávu, že prý „cítí chemii“.
Chemii. Mezi mnou a mnou.
Rozhodla jsem se pro finální akt. Napsala jsem mu, že se mu musím přiznat. Že se známe. A poslala jsem mu svoji fotku. Tu normální. Tu z práce. Tu, kde nejsem LunaHot, ale obyčejná já s kruhy pod očima.
Následovalo ticho. Deset minut. Dvacet minut. Pak se odhlásil. A už se nikdy nepřihlásil.
Druhý den v práci bylo dusno tak husté, že by se dalo krájet. On se mi vyhýbal pohledem, já se mu vyhýbala existencí. Nepozdravil mě. Neusmál se. Neřekl nic. Jen mi poslal email, že moje pozice se bude „interně přehodnocovat“.
Ano. Správně. Přišla jsem o práci. Ne kvůli výkonu. Ne kvůli chybě. Ale protože jsem byla jeho anonymní erotická fantazie, která mu zničila iluzi.
Takže shrnutí? Chtěla jsem si jen přivydělat. Skončila jsem bez práce, s traumatem, a s vědomím, že můj šéf mi psal, že by mi „líbal krk při západu slunce“.
Dodnes, když vidím inzerát na „online spolupráci“, cítím lehké mrazení v zádech. Ne vzrušením. Čistým existenciálním děsem.
Protože nejhorší na tom všem nebylo, že jsem se svlékala na internetu. Ale že jsem se prakticky svlékla před člověkem, který mi podepisoval výplatní pásku. A ještě mu za to skoro děkovala.
