Článek
Nikdy jsem nebyla rozhazovačná. Spíš naopak. Odjakživa jsem měla v hlavě nastavené, že peníze se mají hlídat, že jistota je základ a že bez rezervy se dneska nedá žít. Můj manžel Martin byl úplně jiný typ. „Peníze mají sloužit lidem, ne lidi penězům,“ říkával často a klidně utratil výplatu za víkendový pobyt, novou televizi nebo večeři v restauraci, kam bych sama nikdy nevlezla.
Ze začátku mi to připadalo roztomilé. Doplňovali jsme se. Já byla ta praktická, on ten, co si umí život užít. Jenže postupně mi začalo vadit, že všechno platíme „z ruky do pusy“. Žádné úspory, žádná rezerva, žádný plán. Když se rozbila pračka nebo auto, vždycky jsme to řešili půjčkou nebo kreditkou.
Jednoho dne jsem si řekla dost. Sedla jsem si k internetu, začala číst články o finanční gramotnosti a dospěla k závěru, že musíme šetřit. Pořádně. A hlavně systematicky. Martin se tomu smál. Tvrdil, že přeháním, že nežijeme špatně a že se zbytečně stresuju budoucností, která možná nikdy nepřijde.
Jenže já už měla v hlavě jasno. Omezila jsem výdaje. Přestala jsem chodit do kaváren, kupovat si oblečení, začala jsem vařit doma, rušit předplatná, porovnávat ceny v letácích. A hlavně jsem začala šetřit tajně.
Založila jsem si spořicí účet, kam jsem si každý měsíc posílala část své výplaty. Neřekla jsem mu to. Říkala jsem si, že ho nechci stresovat, že je to vlastně pro nás oba. Taková pojistka. Jenže aby to vyšlo, začala jsem mu lhát. Tvrdila jsem, že nemám peníze, že nemůžeme jet na dovolenou, že si nemůžeme dovolit nový gauč.
Martin si myslel, že máme finanční krizi. Začal být nervózní, bral přesčasy, omezoval svoje radosti. Zatímco já měla na účtu desítky tisíc, on žil v pocitu, že sotva vyjdeme.
Zlom nastal ve chvíli, kdy našel náhodou výpis z účtu. Nechala jsem ho otevřený na notebooku a on si ho přečetl. Pamatuju si ten jeho pohled. Ne naštvaný. Zklamaný. Prázdný.
„Takže my nemáme peníze, ale ty si schováváš bokem?“ zeptal se klidně. A já věděla, že je zle.
Snažila jsem se mu to vysvětlit. Že to bylo pro naše dobro. Že chci jistotu. Že nechci žít od výplaty k výplatě. Jenže on to viděl jinak. Pro něj to byla zrada. Nešlo o peníze. Šlo o to, že jsem mu lhala, manipulovala s realitou a rozhodovala za nás oba.
Od té chvíle se všechno změnilo. Začal být odtažitý, přestal se se mnou bavit o plánech, trávil víc času v práci, s kamarády, mimo domov. Já naopak začala panikařit. Nabízela jsem, že účet zruším, že peníze převedu na společný, že už nikdy nebudu nic tajit.
Jenže důvěra už byla pryč.
Pak přišla další rána. Martin se zamiloval do kolegyně z práce. Do ženy, která „neřeší každou korunu“ a „umí si užívat přítomnost“. Když mi to řekl, měla jsem pocit, že se mi zastavil svět. Neodešel kvůli ní. Odešel kvůli tomu, že už se mnou nechtěl žít v atmosféře kontroly, nedůvěry a neustálého šetření.
Ironie? Na účtu mi zůstaly peníze, které jsem tak poctivě spořila. Ale manželství, které mělo trvat celý život, se rozpadlo během pár měsíců.
Dnes sedím sama v bytě, koukám na čísla v bankovní aplikaci a říkám si, jak absurdní to celé je. Mám víc peněz než kdy dřív, ale nemám s kým je utratit. Nemám komu je šetřit. Nemám komu plánovat budoucnost.
Chtěla jsem ušetřit peníze. Místo toho jsem přišla o manžela. A nejhorší na tom je, že si pořád nejsem jistá, jestli bych to dnes udělala jinak. Protože rozum říká, že jsem jednala správně. Ale srdce ví, že jsem za tu „jistotu“ zaplatila příliš vysokou cenu.
