Článek
Je zvláštní pocit zjistit, že už nejsi člověk, ale pojem. Že nejsi osoba se vzpomínkami, chybami a láskou, ale kategorie. Diagnóza. Něco, co se musí „zpracovat“.
Ještě před pár lety jsem byla máma. Ta, co zavolá a zeptá se, jak se máš. Ta, co uvaří polévku, i když nikdo výslovně neřekl, že ji chce. Ta, co se zajímá, jestli jsi unavený, jestli nejsi nemocný, jestli máš všechno v pořádku.
Dnes jsem trigger.
To slovo jsem slyšela poprvé od vlastní snachy. Seděly jsme u stolu, mluvily o vnoučeti a já se zeptala, jestli už chodí spát líp. Obyčejná otázka. Taková ta, co se ptají babičky od nepaměti.
Snacha se zarazila a řekla: „Víš, pro mě jsou tyhle otázky dost triggerující.“
Triggerující.
Já jsem myslela, že trigger je spoušť u pistole. Nebo maximálně něco v počítači. Netušila jsem, že jsem to já.
Zeptala jsem se, co tím myslí. Prý to v ní vyvolává pocit tlaku. Prý má pocit, že je hodnocená. Prý se jí vrací nějaké vnitřní nejistoty. Prý to není o mně, ale o jejím nastavení.
Takže já jsem nebyla zvědavá. Já jsem aktivovala proces.
Od té doby jsem trigger pořád. Když se zeptám, kdy přijedou – trigger. Když se zeptám, jestli jsou v pořádku – trigger. Když řeknu, že mi chybí – emocionální manipulace. Když mlčím – pasivní agrese.
Dřív by se řeklo: „Moc se ptáš.“
Dnes se řekne: „To ve mně spouští procesy.“
Dřív by se řeklo: „Jsi starostlivá.“
Dnes se řekne: „Narušuješ hranice.“
Dřív by se řeklo: „Mami, nech toho.“
Dnes se řekne: „Tohle je pro mě toxický vzorec.“
Já mám pocit, že moje rodina se naučila nový jazyk. Jazyk, kde nejsou lidi, ale role. Nejsou vztahy, ale dynamiky. Nejsou hádky, ale spouštěče. Nejsou city, ale procesy.
Syn mi jednou řekl: „Mami, ty ve mně vyvoláváš pocity viny.“
Já jsem mu chtěla říct: „Ano, to se jmenuje svědomí.“
Ale radši jsem mlčela, abych nebyla další trigger.
Nejvíc mě fascinuje, že ten nový slovník je vždycky jednosměrný. Oni mají emoce. Oni mají hranice. Oni mají procesy. Já mám jen vliv. Dopad. Efekt.
Já už necítím, já způsobuju.
Když řeknu, že je mi smutno, že se málo vidíme, odpověď zní: „Prosím, neprojektuj na mě svoje potřeby.“
Projektuj. Jako kdybych byla architekt emocionální manipulace, ne žena, co se těší na syna.
Když řeknu, že bych byla ráda, kdyby mi víc volal, slyším: „Teď na to nemám kapacitu, to je pro mě náročné téma.“
Náročné téma. Volání mámě.
Já si pamatuju dobu, kdy náročné téma byla nemoc, rozvod nebo smrt. Ne telefonát.
Dnes je náročné téma všechno, co není pohodlné.
A nejhorší je, že v tom slovníku už není místo pro obyčejnou lidskou chybu. Když něco řeknu špatně, nejsem nešikovná. Jsem toxická. Když něco pokazím, nejsem omylná. Jsem spouštěč traumatu.
Dřív by se řeklo: „Tohle mě štve.“
Dnes se řekne: „Tohle ve mně aktivuje nezpracované vzorce.“
Takže už se nemůžeme pohádat. Můžeme jen analyzovat. Už se nemůžeme urazit. Můžeme se jen stáhnout do ticha a označit to za sebepéči.
A já, místo abych byla máma, jsem chodící rizikový faktor.
Začala jsem si dávat pozor na každé slovo. Neptat se. Nehodnotit. Nenabízet. Nepřekvapit. Neprojevit se. Protože projevit se znamená zasáhnout něčí proces.
Takže dneska, když přijdu na návštěvu, mlčím. Čekám, až se mě někdo zeptá. Neříkám názory. Neříkám rady. Jen existuju. Tiše. Bez vlivu. Bez spouštění.
A oni jsou spokojení. Protože už nejsem trigger. Jsem neutrální prvek. Dekorace s tepem.
Jenže já už nejsem ani máma.
Jsem někdo, kdo se bojí otevřít pusu, aby náhodou neaktivoval cizí vnitřní svět. Někdo, kdo místo lásky poskytuje bezpečnou vzdálenost. Někdo, kdo se naučil, že největší projev citu je dneska mlčení.
A tak si říkám, kdy se to stalo. Kdy se z rodiny stal terapeutický sezení. Kdy se z rozhovoru stal proces. Kdy se z mámy stal trigger.
Protože já jsem si neporodila slovník.
Já jsem si porodila lidi.
A teď mám pocit, že mluvím jazykem, kterému už nikdo nerozumí. Jazykem, kde slovo „mám tě ráda“ není emocionální tlak, ale prostě věta. Jazykem, kde „chybíš mi“ není manipulace, ale pravda. Jazykem, kde být máma znamená starat se, ne spouštět.
Ale ten jazyk už se asi nenosí.
Dneska se nosí hlavně jeden: takový, ve kterém jsou všichni citliví, vědomí, zranitelní…
a úplně sami.
