Článek
Jsme rodina. To zní hezky, bezpečně a dospěle. Skoro jako věta, kterou by si člověk měl zarámovat a pověsit nad gauč. Jenže čím častěji ji říkám, tím víc mám pocit, že je to spíš výmluva než definice vztahu. Jsme rodina, ale už nejsme milenci. Jsme tým. Projekt. Provozní jednotka.
Pamatuju si dobu, kdy jsme se líbali v kuchyni jen tak, bez důvodu. Kdy jsme spolu šli spát ne proto, že je deset a ráno se vstává, ale proto, že jsme se nemohli dočkat. Dneska spolu chodíme spát hlavně proto, že jsme unavení. A když už se náhodou dotkneme, tak spíš loktem než touhou.
Naše konverzace vypadá asi takto:
„Kdo zítra bere malou k doktorovi?“
„Zaplatilas plyn?“
„Došel toaleťák.“
Romantika století. Kdybych to četla v časopise, řeknu si: klasická krize středního věku. Jenže ona to není dramatická krize. Nikdo neřve, nikdo neodchází, nikdo nepodvádí. Je to tiché. Pomalé. Jako když se vztah nehroutí, ale prostě se vytrácí.
Nejsme nešťastní. To je na tom to nejzrádnější. Fungujeme. Domácnost šlape, děti prospívají, účty se platí. Zvenku jsme ideální pár. Lidi nám říkají: „Vy to máte tak hezky srovnané.“ Ano. Srovnané. Přesně to slovo. Uklizené. Sterilní. Bez nepořádku, bez vášně, bez chaosu.
Někdy mám pocit, že spolu žiju se spolubydlícím, který mi je velmi sympatický, vážím si ho, mám ho ráda… ale už ho netoužím svlékat. A to je ta část, kterou se bojím vyslovit nahlas. Protože ve společnosti se pořád tváříme, že láska rovná se rodina. Že když máte děti a hypotéku, tak sex je bonus, ne základ.
Jenže co když je to naopak? Co když jsme si vzali milence a postupně z něj udělali kolegu? Partnera na směny. Řidiče, kuchaře, účetního. Člověka, se kterým řešíte život, ale ne sebe.
Nejhroznější je, že jsme si na to zvykli. Na tu absenci napětí. Na to, že se mě už nedotýká jen tak. Na to, že mě nepozoruje, když se směju. Na to, že se před ním už ani nestydím chodit nahá, protože je to stejně jedno. Už mě „nevidí“. Jsem součást inventáře.
A já se přistihnu, že když mi někdo cizí složí kompliment, úplně mě to rozhodí. Ne proto, že bych ho chtěla. Ale proto, že si uvědomím, jak strašně dlouho mě nikdo nechtěl. Ne jako matku, ne jako manažerku domácnosti. Ale jako ženu.
Psycholog by řekl, že je to fáze. Že dlouhodobé vztahy se přesouvají z vášně do klidu. Babička by řekla: „Buď ráda, že nepije a nemlátí tě.“ A já mezi tím sedím na gauči, koukám na seriál vedle muže, se kterým mám děti, a cítím se paradoxně strašně sama.
Protože osamělost ve vztahu je jiná liga než samota bez vztahu. Když jste sama, aspoň víte, na čem jste. Když jste v logistickém partnerství, máte všechno… kromě pocitu, že jste pro někoho nenahraditelná.
Nechci rozvod. Nechci milence. Nechci drama. Chci zpátky pocit, že jsme víc než jen dobře sehraný provoz. Jenže to by oba museli chtít víc než jen fungovat. Museli bychom riskovat trapnost, mluvit o touze, o dotecích, o věcech, které se do rodinného kalendáře špatně zapisují.
Protože největší paradox dospělých vztahů není nevěra. Je to to, že se z lásky stane projekt. A my ho řídíme tak dobře, až v něm úplně ztratíme sami sebe. A pak jednoho dne zjistíme, že nejsme pár, ale firma. A že mezi námi už dávno není erotika, jen výborně zvládnutá logistika.
