Článek
Když jsem ho poznala, působil jako sen každé rozumné ženy po třicítce. Stabilní práce, vlastní byt, kultivované vystupování a lehce melancholický úsměv muže, který už si v životě něčím prošel. Tvrdil, že hodně cestuje, protože pracuje na projektech v různých městech. Tehdy mi to přišlo sexy. Muž, který má svůj svět, ale přesto si na mě najde čas. Ideální kombinace nezávislosti a zájmu.
Ze začátku jsme se vídali hlavně o víkendech. Přes týden byl zaneprázdněný, večer často unavený, někdy se neozval vůbec. Vysvětloval to pracovními schůzkami, časovými posuny a stresem. Já, plná pochopení a moderní tolerance, jsem mu dávala prostor. Nechtěla jsem být ta hysterická kontrolorka, co vyžaduje neustálé zprávy a sdílení polohy.
První podivnost přišla po půl roce. Nikdy mě nepozval k sobě domů. Vždy jsme byli u mě, nebo v hotelech. Tvrdil, že jeho byt je malé skladiště, rozestavěná rekonstrukce, nic reprezentativního. Věřila jsem. Vždycky jsem byla typ ženy, která raději věří než podezírá. Což se zpětně ukázalo jako můj největší životní talent na průšvihy.
Druhá věc, která mi začala vrtat hlavou, byla jeho nedostupnost o svátcích. Vánoce, Velikonoce, Silvestr – vždycky byl pryč. Jednou u rodičů, podruhé pracovně, potřetí „sám někde na horách, aby si vyčistil hlavu“. Romantické, že? Muž, co si čistí hlavu beze mě. Tehdy jsem to ještě brala jako důkaz jeho citlivé duše. Dnes vím, že si čistil spíš kalendář, aby se mu tam vešly tři ženy najednou.
Pravda vyšla najevo naprosto banálně. Díky sociální síti a mé zvědavosti. Jednoho večera jsem zadala jeho jméno do vyhledávání. Ne proto, že bych ho podezírala, spíš ze zvědavosti. A našla jsem ženu, která s ním měla společnou profilovou fotku. Objímali se. A pod tím komentář: „Moji dva kluci doma.“ Dva kluci. Doma. V tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně.
Nejdřív jsem si myslela, že je to shoda jmen. Klasická fáze popírání. Pak jsem klikla dál. Další fotky. Dovolené, Vánoce, narozeniny. On. Ona. Dvě děti. Rodina jak z katalogu. A já? Já byla zřejmě ta pracovní pauza mezi jedním městem a druhým.
Napsala jsem mu. Bez hysterie, bez emocí. Jen: „Můžeš mi vysvětlit, proč máš na internetu rodinu?“ Neodpověděl celý den. Druhý den mi napsal, že je to komplikované. Vždycky je to komplikované. Nikdy to není prostě: „Jsem lhář a vedu tři paralelní životy.“
Po několika hodinách přiznal první verzi. Ano, má partnerku. Ano, mají děti. Ale prý už spolu nežijí. Jen kvůli dětem. Klasická pohádka pro dospělé ženy, které ještě chtějí věřit na jednorožce. Jenže tím to neskončilo.
Protože já jsem se rozhodla napsat té ženě. A ona mi odepsala. A pak mi poslala číslo na další ženu, která se jí ozvala už před rokem. A ta mi potvrdila, že on má byt v jiném městě, kde žije s ní. A že jí tvrdil úplně to samé co mně. Že pracuje jinde, že je unavený, že je citlivý.
Výsledek? Jeden muž, tři ženy, tři města, dvě děti a nekonečné množství lží. V jednom městě byl vzorný otec, ve druhém zklamaný rozvedený muž a u mě citlivý romantik, který se bojí závazků.
Ironie je, že každá z nás si myslela, že je ta jediná „jiná“. Ta výjimečná. Ta, která ho chápe. Ve skutečnosti jsme byly jen tři položky v jeho logistickém systému. Pondělí a úterý jedna, středa a čtvrtek druhá, víkendy podle potřeby. Emoční logistika na úrovni mezinárodní firmy.
Když jsem se s ním naposledy setkala, nepřišla jsem brečet ani se hádat. Jen jsem se ho zeptala, jestli si někdy připadal unavený z toho, že si musí pamatovat tři různé verze svého života. Usmál se a řekl, že ne. Že je zvyklý.
A tehdy mi došlo to nejhorší. Ne že měl tři ženy. Ale že v tom nebyla žádná vina, žádné drama, žádná lítost. Jen chladná rutina. Jako by vedl tři emailové schránky a občas si spletl heslo.
Dnes už se tomu dokážu smát. Černým, lehce hysterickým smíchem ženy, která přežila emocionální podvod století. Ale jednu věc jsem si odnesla navždy: když vám muž říká, že má „složitý život“ a „hodně cestuje“, možná necestuje pracovně. Možná jen pendluje mezi verzemi sebe sama.
A vy nejste jeho osudová žena. Jste jen jedna kapitola v jeho pečlivě rozvrženém románu, který čtou tři různé čtenářky, aniž by tušily, že drží v ruce stejnou knihu. Jen s jiným obalem.
