Článek
Když jsme spolu začali chodit, nebyla tam jiskra. Nebyl tam ten moment, kdy se vám rozbuší srdce a svět se na chvíli zastaví. Bylo to klidné, rozumné, nenápadné. On byl milý, pozorný, zábavný. Nic mi na něm nevadilo. A právě proto jsem si řekla, že je to možná ten správný začátek.
Po všech těch vztazích plných dramat jsem chtěla něco jiného. Něco, co nebude bolet. Něco stabilního. Říkala jsem si, že láska přece nemusí přijít hned. Že se může narodit z přátelství, z důvěry, ze společných zážitků. Že city se dají vypěstovat, když dáte vztahu čas.
Tak jsem mu ho dala.
První měsíce byly příjemné. Chodili jsme na výlety, do kina, vařili jsme spolu. Smála jsem se, cítila jsem se v bezpečí, měla jsem pocit, že dělám „správnou věc“. Nebyla jsem zamilovaná, ale byla jsem spokojená. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Všichni kolem mě uklidňovali. „To je přece normální, že to není hned vášnivé.“ „Láska přijde, až se víc poznáte.“ „Hlavně že je hodný.“ A tak jsem čekala. Na pocit, který měl jednou přijít. Na moment, kdy si řeknu: teď už ho miluju.
Jenže ten moment nepřicházel.
Místo toho jsem si všímala drobností. Že se mi nestýská, když ho dlouho nevidím. Že se netěším, když mi píše zprávy. Že mi nevadí, když zruší plán. Že jeho doteky jsou příjemné, ale nic ve mně nerozvibrují. Bylo to hezké. Ale ploché.
Po roce jsem si říkala, že to je jen fáze. Že vztah přece nemůže být pořád emocionální jízda. Že dospělá láska je klidná. A já jsem chtěla být dospělá. Nechtěla jsem být ta, co utíká pokaždé, když necítí motýlky.
Tak jsem zůstala i druhý rok.
Byli jsme sehraní. Měli jsme rutiny, společné vtipy, společné známé. Fungovali jsme jako pár. Jen já jsem se přistihla, že ho neříkám „miluju“ s lehkostí. Že to slovo ze mě leze spíš z povinnosti než z potřeby. Že když mluvil o budoucnosti, přikyvovala jsem, ale necítila jsem nic konkrétního.
Jednoho večera mi řekl: „Já si bez tebe neumím představit život.“ A mně se sevřel žaludek. Ne dojetím. Strachem. Protože já si ho bez sebe představit uměla. Až příliš snadno.
Tehdy mi došlo, že čekám na něco, co se možná nedá vynutit. Že láska není projekt, který se dá naplánovat. Že nestačí, aby byl někdo „dost dobrý“. Že city nejsou odměna za trpělivost.
Rozchod byl tichý. Bez hádek, bez zrady, bez velkých důvodů. A právě to bylo nejtěžší. Neměla jsem co vyčítat jemu. Musela jsem si přiznat, že jsem dva roky zůstávala ve vztahu s nadějí, že se jednoho dne probudím jiná.
Dnes už vím, že láska možná časem roste. Ale musí mít z čeho. A že čekat na city, které nepřicházejí, je jen jiný způsob, jak se pomalu vzdát sama sebe. Protože nejhorší není zůstat sama. Nejhorší je zůstat s někým a celou dobu čekat, až začnete cítit to, co by tam už dávno mělo být.
