Článek
Vždycky jsem byla ten typ ženy, o kterém se říká, že „má život srovnaný“. Vstávala jsem v šest, chodila běhat, jedla zdravě, měla diář plný úkolů a hlavu plnou plánů. Lidé mi říkali, že mě obdivují. Že jsem silná, cílevědomá, organizovaná. A já tomu začala věřit.
Kontrola byla moje droga.
Kontrolovala jsem, co jím. Kolik spím. S kým se stýkám. Jak působím na ostatní. V práci jsem byla perfekcionistka, doma pedant, ve vztazích ta rozumná. Nikdy jsem nekřičela, nikdy jsem neplakala před lidmi, nikdy jsem si „nedovolila“ slabost.
Měla jsem pocit, že když budu mít všechno pod kontrolou, nic špatného se mi nemůže stát.
A pak přišel on.
Muž, který byl pravý opak mě. Chaotický, spontánní, neřešil detaily, žil ze dne na den. Zamilovala jsem se do něj právě proto, že byl jiný. Že mě nutil povolit. Smát se bez důvodu. Neřešit, co bude za pět let.
Jenže i jeho jsem si nakonec začala organizovat.
Nevědomky. Nenápadně. Začala jsem mu plánovat víkendy, připomínat povinnosti, kritizovat jeho styl života. Myslela jsem, že mu pomáhám. Ve skutečnosti jsem ho dusila. A sebe s ním.
Když se se mnou poprvé pohádal a řekl: „Ty všechno potřebuješ řídit. I mě,“ urazilo mě to. Vždyť přece dělám věci správně. Vždyť mám kontrolu.
Jenže pravda byla, že jsem měla kontrolu jen zdánlivou.
Ve skutečnosti jsem měla strašný strach. Strach z chaosu. Z náhod. Z chyb. Z toho, že když nebudu mít všechno pevně v rukou, zhroutím se.
A tak jsem kontrolovala víc a víc.
Práci. Partnera. Peníze. I vlastní emoce.
Usmívala jsem se, i když jsem byla vyčerpaná. Tvrdila jsem, že jsem v pohodě, i když jsem měla úzkosti. Říkala jsem, že „to zvládám“, i když jsem každou noc usínala s tlakem na hrudi.
První věc, která se rozpadla, byl vztah.
Jednoho dne mi prostě řekl, že už nemůže. Že se vedle mě necítí jako partner, ale jako projekt. Že má pocit, že je neustále hodnocený, opravovaný, analyzovaný. A že už neví, kým vlastně je.
Odešel klidně. Bez dramat. Bez hádek.
A já tam zůstala sama, poprvé bez něčeho, co jsem měla „pod kontrolou“.
Myslela jsem si, že to ustojím. Že si to jen zařadím do diáře jako další krizi. Rozchod – zpracovat. Emoce – potlačit. Jít dál.
Jenže pak se začalo sypat všechno ostatní.
V práci jsem udělala chybu. Poprvé za roky. Zapomněla jsem na důležitý termín, špatně jsem odeslala dokument, přehlédla detail. Drobnost. Ale spustila lavinu. Projekt se zdržel, klient byl naštvaný, šéf mě poprvé zkritizoval.
A já se poprvé rozbrečela před kolegy.
Ne kontrolovaně. Ne tiše. Ale hystericky.
Třásla jsem se, nemohla jsem dýchat, měla jsem pocit, že se mi rozpadá tělo zevnitř. Lidi kolem mě koukali v šoku. Ta silná, klidná, perfektní žena se zhroutila u kopírky.
A tehdy mi došlo, že už to nemám pod kontrolou.
Že jsem celé roky stavěla identitu na tom, že všechno zvládám. Že když to přestane fungovat, nezbyde mi nic. Žádná záloha. Žádná měkká vrstva. Jen prázdno.
Začala jsem mít panické ataky. Bez důvodu. V obchodě, v tramvaji, doma v posteli. Tělo si řeklo dost. Vypnulo můj vnitřní autopilot.
Šla jsem k psycholožce. Poprvé v životě jsem řekla nahlas, že nemám kontrolu. A že mě to děsí víc než cokoliv jiného.
Řekla mi větu, která mi zůstala v hlavě dodnes:
„Vy jste neměla kontrolu. Vy jste měla strach, který jste maskovala kontrolou.“
A to byl ten moment, kdy se mi rozpadl celý obraz sebe sama.
Uvědomila jsem si, že jsem nežila. Já jsem řídila. Že jsem si nedovolila chyby, emoce, slabosti, chaos. Že jsem si zakázala být člověk.
Myslela jsem, že mám kontrolu. Ale ve skutečnosti jsem měla klec. Krásnou, naleštěnou, efektivní. A byla jsem v ní zavřená sama se sebou.
Dnes už nemám všechno pod kontrolou. Někdy zapomínám. Někdy brečím. Někdy nevím, co bude zítra. A poprvé v životě mě to neděsí.
Protože jsem pochopila, že rozpad není opak kontroly. Rozpad je začátek reality.
A že teprve ve chvíli, kdy se mi všechno rozpadlo, jsem konečně přestala předstírat, že mám svůj život pevně v rukou. A začala ho skutečně žít.
