Článek
Když jsem se před dvěma lety nastěhovala do nového bytu, byla jsem nadšená. Malý činžák, klidná čtvrť, balkon do vnitrobloku a pocit, že začínám nový život. Jediné, co mi od začátku nesedělo, byla sousedka z bytu naproti. Paní Alena, kolem padesátky, věčně v teplákách, s pohledem, který vás dokáže propíchnout skrz naskrz.
Už první týden mě „náhodou“ potkala u schránek a prohodila: „Vy jste ta nová, že? Já o vás už něco slyšela.“ Netušila jsem, odkud by mohla něco slyšet, ale brala jsem to jako typický sousedský small talk. Jenže brzy mi začali volat známí, že se o mně v domě šíří divné řeči. Prý často střídám muže, prý pracuji z domova, ale vlastně nic nedělám, prý jsem viděná v noci v cizích autech.
Smála jsem se tomu. Říkala jsem si: klasická závist, bulvár v malém měřítku. Jenže pak se začaly dít podivnější věci.
Jednoho dne mi Alena vynadala, že dělám rámus v jednu ráno. V tu dobu jsem ale spala doma sama. Jindy mi řekla, že ví, kdy chodím běhat, protože „mě vždycky vidí odcházet v těch modrých legínách“. Přesně věděla, jaké nosím oblečení. Dokonce mi jednou suše oznámila: „Ten váš nový přítel je docela sympatický, ale měl by méně kouřit.“
V tu chvíli mi došlo, že už nejde jen o drby. Jak mohla vědět, že kouří? Vždyť u mě byl jen párkrát a vždy doma.
Začala jsem si všímat detailů. Když jsem odcházela z bytu, dveře naproti se často pootevřely. Když jsem přišla večer domů, na chodbě bylo slyšet šustění, jako by někdo rychle zalez. Na balkoně jsem jednou zahlédla, že se z vedlejšího bytu někdo dívá přímo ke mně dalekohledem. Tehdy jsem se tomu smála – dnes mi z toho běhá mráz po zádech.
Zlom přišel ve chvíli, kdy mi kamarádka poslala screenshot z místní facebookové skupiny. Někdo tam anonymně psal dlouhé příspěvky o „nevychované mladé ženě z třetího patra“, popisoval přesně, v kolik chodím z práce, kdy jsem doma, kdy svítím, kdy mi přijde návštěva. Byly tam detaily, které nemohl vědět nikdo jiný než někdo, kdo mě doslova pozoruje.
Došlo mi, že Alena mě nesleduje jen očima. Ona si mě mapuje.
Začala jsem být paranoidní. Zatahovala jsem žaluzie, kontrolovala dveře, měnila trasy, kudy chodím domů. Připadala jsem si jako v nějakém laciném thrilleru, jenže hlavní roli jsem hrála já a scénář psala moje sousedka.
Vrchol nastal, když jsem našla malou dírku ve větracím otvoru mezi našimi byty. Vypadala naprosto nenápadně, ale když jsem posvítila baterkou, bylo vidět, že skrz ni je výhled přímo do mé ložnice. Někdo si dal práci a upravil mřížku tak, aby bylo možné se dívat dovnitř.
V tu chvíli už mi do smíchu nebylo.
Konfrontovala jsem ji. Otevřela mi s tím svým klidným, téměř spokojeným výrazem. Když jsem se zeptala, proč mě sleduje, ani to nepopřela. Jen pokrčila rameny a řekla: „Já se jen zajímám o dění v domě. To vy mladí dnes nemáte žádné soukromí.“
Byla jsem v šoku. Pro ni to nebyla úchylka, ale jakýsi koníček. Sledovat mě, zapisovat si, kdo ke mně chodí, co nosím, kdy jsem doma. Místo seriálů měla můj život.
Obrátila jsem se na policii. Tam mi sice potvrdili, že jde o zásah do soukromí, ale dokázat to prý nebude jednoduché. Mezitím se v domě rozjely další drby. Najednou jsem byla ta hysterická, co „si vymýšlí, že ji někdo špehuje“. Alena hrála roli chudinky, kterou mladá ženská obviňuje bez důkazů.
Ironie byla v tom, že čím víc jsem se bránila, tím víc měla materiálu. Každý můj nervózní pohyb byl interpretovaný jako důkaz, že „něco skrývám“.
Nakonec jsem se odstěhovala. Ne proto, že by mě vyhodila, ale proto, že jsem se přestala cítit bezpečně ve vlastním bytě. Ten pocit, že vás někdo sleduje, když spíte, když se převlékáte, když pláčete nebo se smějete, je horší než jakákoli pomluva.
Dnes už vím, že nejde jen o jednu divnou sousedku. Je to o lidech, kteří si pletou zvědavost s právem kontrolovat cizí životy. O těch, co nemají vlastní příběh, a tak si ho vyrábějí z vás.
Myslela jsem si, že mě sousedka jen pomlouvá. Ve skutečnosti si ze mě udělala svůj osobní reality show. A já byla hlavní postavou, aniž bych o tom dala souhlas.
