Článek
Perex (cca 250 znaků):
Konečně jsem měla pocit, že se na mě štěstí usmálo. Všechno do sebe zapadalo až podezřele dokonale. Netušila jsem, že to není odměna, ale jen předehra k největšímu pádu mého života.
Dlouho jsem si myslela, že patřím k těm lidem, kterým osud hází klacky pod nohy. Rozvod rodičů, nepovedené vztahy, práce, které mě nenaplňovaly, a pocit, že ostatní žijí zatímco já jen přežívám. Všechno jsem brala s nadhledem a ironií, ale někde uvnitř jsem měla pocit, že si zasloužím víc. Že jednou musí přijít chvíle, kdy se karta obrátí.
A pak přišla.
Nejdřív jsem vyhrála v soutěži wellness pobyt. Nic zásadního, ale byl to první „dárek od života“, který mě opravdu potěšil. Tam jsem potkala Tomáše. Inteligentní, vtipný, pozorný. Po letech randění s muži, kteří mě brali jako samozřejmost, to byl šok. Psali jsme si celé noci, smáli se stejným věcem, plánovali budoucnost dřív, než jsme si vůbec stihli pořádně osahat realitu.
Krátce nato jsem dostala novou práci. Lepší plat, hezčí kancelář, šéf, který mě chválil. Začala jsem věřit na klišé o tom, že když člověk vydrží, osud mu to jednou vrátí. Připadala jsem si jako hrdinka romantického filmu – všechno zlé je pryč a teď už přijde jen ta světlá část.
Byt jsem si zařídila podle Pinterestu, koupila jsem si nové oblečení, začala jsem plánovat dovolenou, svatbu, děti. Poprvé v životě jsem neměla strach z budoucnosti. Naopak. Těšila jsem se na ni.
Jenže čím dokonalejší to bylo, tím víc to zpětně připomínalo kulisy.
První trhlina přišla nenápadně. Tomáš začal být občas tajemný. Bral si telefon do koupelny, odpovídal na zprávy pozdě, rušil schůzky. Klasika, kterou zná každá žena. Já si ale říkala, že jsem paranoidní. Vždyť přece všechno klape. Vždyť osud mi přeje.
Pak jsem jednou otevřela jeho notebook. Ne proto, že bych ho chtěla špehovat. Potřebovala jsem jen poslat e-mail a ten můj byl vybitý. A tam na mě vyskočila otevřená konverzace.
Nebyla jsem jediná.
Měl jinou ženu. Těhotnou. A ne pár týdnů. Několik měsíců. Celou dobu, co byl se mnou, budoval paralelní život. Se mnou plánoval dovolenou, s ní vybíral kočárek.
Když jsem ho konfrontovala, nepopíral to. Jen se díval do země a řekl větu, která mě dorazila: „Nechtěl jsem přijít ani o tebe, ani o ni.“
V ten den se mi zhroutil svět. Ale osud ještě neskončil.
O pár dní později si mě zavolal šéf. Firma procházela restrukturalizací. Moje pozice se ruší. Práce snů skončila dřív, než jsem si stihla zvyknout na nový kávovar.
A aby toho nebylo málo, majitel bytu mi oznámil, že ho prodává a já se musím do dvou měsíců vystěhovat.
Během tří týdnů jsem přišla o partnera, práci i domov. O všechno, co jsem považovala za důkaz, že se konečně blýská na lepší časy.
Seděla jsem na zemi mezi krabicemi, obklopená věcmi, které symbolizovaly život, který už neexistoval. Nové šaty bez kam chodit. Fotky z dovolené s mužem, který lhal. Diář plný plánů, které nikdy nenastanou.
A tehdy mi to došlo.
Osud mi nepřál. On si ze mě jen udělal krutý vtip. Nejdřív mi ukázal, jaké by to mohlo být. Jak chutná štěstí, když se všechno daří. A pak mi to vzal najednou, bez varování, bez slitování.
Nejhorší na tom nebyla ztráta. Nejhorší byla ta iluze. Ten pocit, že už jsem „za vodou“. Že už nemusím bojovat. Že už si můžu dovolit být klidná.
Dnes už vím, že právě to byla největší chyba. Uvěřit, že život někdy přestane zkoušet.
Myslela jsem, že mi osud přeje. Ve skutečnosti mi jen ukázal, jak vysoko se dá spadnout, když si na chvíli dovolíte být šťastní. A ten pád bolí víc než všechny předchozí rány dohromady.
