Článek
Vždycky jsem věděla, že mě moje matka nemá ráda. Ne tak otevřeně, aby mě bila nebo mi nadávala, ale tím studeným, tichým způsobem, který bolí ještě víc. Nikdy mě neobjímala, nechválila, nezajímalo ji, jak se cítím. Když jsem přinesla ze školy jedničku, jen kývla hlavou. Když jsem brečela, řekla, ať se neprojevuju.
Dlouhé roky jsem si myslela, že chyba je ve mně. Že jsem málo hezká, málo chytrá, málo vděčná. Že kdybych byla jiná dcera, měla by mě ráda. Srovnávala jsem se s kamarádkami, jejichž mámy jim psaly srdíčka do svačin a objímaly je na ulici. Moje matka mi maximálně připomněla, že mám uklidit pokoj.
Když zemřela moje babička, musela jsem vyklidit její starý byt. Byl plný zaprášených krabic, oblečení ze sedmdesátých let a věcí, které nikdo třicet let neotevřel. V jedné krabici jsem našla sešit se zažloutlými stránkami. Na obalu bylo napsáno: „Lenka, 1986“.
To bylo jméno mojí matky.
Otevřela jsem ho jen ze zvědavosti. První zápisy byly úplně obyčejné. Škola, kamarádky, kluci, plány na budoucnost. Psala o tom, jak se těší na svatbu, jak chce velkou rodinu, jak se bojí, že nebude dobrá matka. Skoro jsem se usmála. Působila úplně jinak, než jakou jsem ji znala celý život.
Pak jsem otočila stránku, kde se všechno zlomilo.
„Dnes jsem zjistila, že jsem těhotná. Nevím, co mám dělat. Není to s tím, s kým bych měla být. Bojím se, že to nezvládnu. Bojím se, že to dítě nikdy nebudu milovat.“
Četla jsem to třikrát. A pak znovu. To dítě jsem byla já.
Další stránky byly ještě horší. Psala o hádkách s mým otcem, o tom, že ji k dítěti přemluvil, že ona chtěla odejít, ale bála se být sama. Psala, že se cítí uvězněná. Že má pocit, že jí někdo ukradl život.
Jedna věta mi zůstala v hlavě dodnes:
„Když se na ni dívám, nevidím dceru. Vidím připomínku toho, že jsem selhala.“
Seděla jsem na podlaze mezi krabicemi a třásly se mi ruce. Najednou mi došlo všechno. Proč se mnou nikdy nemluvila o citech. Proč byla chladná. Proč jsem pro ni nikdy nebyla dost dobrá. Nešlo o mě. Nikdy nešlo.
Já byla důkazem jejího nešťastného rozhodnutí.
Najednou jsem si vybavila stovky drobných situací z dětství. Jak se tvářila otráveně, když jsem ji chtěla obejmout. Jak mi jednou v hádce řekla: „Kdybys ses nenarodila, byl by můj život úplně jiný.“ Tehdy jsem to brala jako zlost. Teď vím, že to byla pravda, kterou v sobě nosila celý život.
Nejhorší bylo, že jsem v deníku našla i pasáže o tom, jak se snažila mě mít ráda. Jak si vyčítala, že to neumí. Jak psala, že se cítí jako monstrum, protože nedokáže milovat vlastní dítě. Nebyla to jen chladná žena. Byla to zlomená žena.
Když jsem deník dočetla, brečela jsem několik hodin. Ne proto, že by mě nenáviděla. Ale proto, že mě nikdy nedokázala milovat tak, jak bych potřebovala. A že za to vlastně nemohla.
Od té doby se na ni dívám jinak. Už v sobě nemám tolik vzteku. Spíš smutek. Smutek nad tím, že dvě ženy žily celý život vedle sebe, ale nikdy spolu. Ona ve svém nešťastném příběhu, já v tom, který vznikl z jeho stínu.
Našla jsem starý deník a pochopila jsem, proč mě matka nesnášela. A poprvé v životě jsem si uvědomila, že to nebyla nenávist. Byla to bolest, kterou si se mnou nesla každý den. A já s ní, aniž bych to tušila.
ještě obrázek na šířku
Vytváření obrázku
