Článek
Dlouho jsem si myslela, že problém je ve mně. Že nejsem dost silná. Dost odolná. Dost trpělivá. Že jiní by to zvládli líp. Že bych měla víc vydržet, míň si brát věci osobně, víc se přizpůsobit.
Říkali mi to všichni. Nepřímo, jemně, „v dobrém“.
„Rodina je důležitá.“
„Musíš to brát s nadhledem.“
„Nemůžeš se urážet kvůli každé maličkosti.“
A tak jsem se snažila. Roky.
Snažila jsem se zapadnout do světa, který nebyl můj. Do cizích pravidel, cizích zvyků, cizí dynamiky. Do rodiny, kde se všechno řešilo potichu, ale napětí viselo ve vzduchu. Kde se mluvilo „hezky“, ale cítila jsem se neustále hodnocená. Kde jsem byla ta nová, ta jiná, ta, co musí dokazovat, že je dost dobrá.
Neubližovali mi otevřeně. To je na tom to nejhorší. Kdyby křičeli, nadávali, ponižovali mě přímo, mohla bych se bránit. Mohla bych říct: tady je hranice. Tohle je špatně.
Jenže oni byli slušní. Vždycky „milí“. Jen ty pohledy. Ty poznámky. Ty věty, které zněly nevinně, ale bodaly.
„My jsme zvyklí na něco jiného.“
„U nás se to dělá takhle.“
„On to měl vždycky rád jinak.“
A já jsem se pomalu učila, že všechno, co dělám, je tak trochu špatně. Že můj způsob je méně. Že moje osobnost je moc. Že bych měla být tišší, vděčnější, přizpůsobivější.
A nejhorší na tom bylo, že jsem nebojovala s nimi. Bojovala jsem sama se sebou.
Po každé návštěvě jsem byla vyčerpaná. Ne fyzicky. Psychicky. Jako bych musela celý večer hrát roli, která mi nebyla vlastní. Usmívat se, přikyvovat, filtrovat slova, kontrolovat emoce. Být někým, koho budou tolerovat.
Ne milovat. Tolerovat.
A pak jsem si všimla jedné věci:
Už se neptám, co chci já. Ptám se jen, co se bude hodit. Co bude klid. Co nebude problém.
Začala jsem mizet. Nenápadně. Zmenšovala jsem se, abych nebyla moc. Mlčela jsem, abych nebyla konfliktní. Ustupovala jsem, abych nebyla ta nepříjemná.
A všichni to brali jako důkaz, že jsem konečně „dospěla“.
Že jsem se „zklidnila“.
Že jsem „pochopila, jak to chodí“.
Jenže já jsem se nezklidnila. Já jsem se vyčerpala.
Neustálý boj s cizími lidmi je zvláštní druh únavy. Nehádate se. Nekřičíte. Jen pořád vysvětlujete sami sebe. Pořád se snažíte být pochopeni. Pořád máte pocit, že musíte obhajovat svou existenci.
Proč jste taková. Proč reagujete takhle. Proč vám to vadí. Proč to cítíte.
A jednoho dne zjistíte, že už nemáte sílu vysvětlovat vůbec nic. Že vás nebaví dokazovat, že máte právo cítit se tak, jak se cítíte. Že vás nebaví být pořád hostem ve vlastním životě.
Ten zlom nepřišel dramaticky. Nebyla hádka. Nebyl výbuch. Jen ticho. Seděla jsem a poslouchala další „dobře míněnou radu“ o tom, jak bych měla být jiná, lepší, klidnější. A uvnitř jsem už necítila vztek. Ani smutek.
Jen prázdno.
A tehdy mi došlo, že už nebojuji. Že už nechci bojovat.
Nechci bojovat s lidmi, kteří mě nikdy nebudou chtít pochopit.
Nechci bojovat o prostor v cizím světě.
Nechci bojovat o právo být sama sebou.
Když jsem odešla, říkali, že jsem to vzdala.
Že jsem slabá.
Že utíkám.
Ale pravda je jiná. Já neutekla. Já se zachránila.
Protože bojovat můžete jen tam, kde existuje šance na vztah. Na dialog. Na respekt. Když bojujete s cizími lidmi, kteří vás nechtějí vidět, jen vás formovat, není to boj. Je to pomalé sebezničení.
Nebyla jsem slabá.
Byla jsem unavená z toho, že musím pořád někam patřit, místo abych mohla prostě být.
Byla jsem unavená z role, kterou jsem si nevybrala.
Byla jsem unavená z dokazování vlastní hodnoty lidem, kteří o ni nestáli.
A možná největší síla není vydržet všechno.
Možná největší síla je odejít z míst, kde už nemusíte bojovat, ale kde byste museli přestat být sami sebou, abyste přežili.
Já jsem nepřestala bojovat proto, že bych byla slabá.
Přestala jsem bojovat proto, že jsem si konečně uvědomila, že některé války se nevyhrávají.
Jen vás pomalu, tiše, stojí celý život.
