Článek
Nechci se rozvést. To říkám upřímně a bez ironie. Nejsem nešťastná, nemám pocit, že bych žila špatný život. Máme byt, děti, společné fotky z dovolených, které vypadají přesně tak, jak mají. Jako reklama na normální štěstí. Jenže pak existuje ještě jedna realita. Ta, která se odehrává jen v mojí hlavě. A v ní má hlavní roli cizí muž.
Neznám ho pořádně. Vlastně skoro vůbec. Je to někdo, koho vídám občas – možná v práci, možná ve fitku, možná jen na sociálních sítích. Není to žádný milenec, žádná tajná aféra. Je to projekce. Fantazie. Obraz, který jsem si vytvořila sama a který je paradoxně mnohem živější než můj skutečný vztah.
Představuju si ho, když večer ležím v posteli vedle partnera, který už spí. Když si čistím zuby. Když jedu tramvají. V hlavě s ním vedu rozhovory, směju se, cítím napětí, které jsem s vlastním mužem necítila už roky. A nejhorší je, že si uvědomuju, jak absurdní to je. Toužím po někom, koho bych možná ve skutečnosti ani nechtěla.
Můj partner není špatný člověk. Právě naopak. Je hodný, spolehlivý, starostlivý. Umí být dobrý otec, dobrý kamarád, dobrý parťák do života. Jen už není dobrý milenec. Nebo spíš: my už nejsme milenci. Jsme tým. Koordinátoři každodenního chaosu. Dva lidé, co spolu řeší logistiku, ale ne vášeň.
Sex máme. Občas. Spíš ze zvyku než z touhy. Spíš proto, že „by se mělo“, než proto, že „chci“. A já si uvědomuju, že moje tělo už nereaguje na jeho doteky tak, jak reagovalo kdysi. Ne že by mi byl odporný. Je mi prostě… známý. A touha očividně nemá ráda to, co zná až příliš dobře.
Ten cizí muž v mé hlavě je pravý opak. Je tajemný, nepředvídatelný, nový. Nezajímá ho, kdo vynese koš a jestli jsme zaplatili internet. Zajímá ho jen moje já. To, co jsem bývala dřív. Žena, ne provozní manažerka rodiny.
Psycholog by možná řekl, že si nefantazíruju o cizím muži, ale o jiné verzi sebe sama. O té, která je žádoucí, svobodná, lehkovážná. O té, která ještě nebyla unavená, přetížená a zahlcená realitou. Možná je to pravda. Možná mi nechybí on. Možná mi chybím já.
Jenže pak přijde večer, partner sedí vedle mě na gauči, díváme se na seriál a já si uvědomím, že se ho ani nedotýkám. Že sedíme s mezerou mezi námi. Fyzickou i mentální. A že tu mezeru v hlavě zaplňuje někdo úplně jiný.
Nechci rozvod. Nechci bourat život, který funguje. Ale zároveň nechci celý zbytek existence strávit tím, že budu emocionálně někde jinde. Že budu žít s jedním mužem a toužit po jiném – byť jen imaginárním.
Největší paradox je, že se necítím jako nevěrnice. Nikomu neubližuju. Všechno se odehrává jen v mé hlavě. A přesto mám pocit viny. Protože vím, že moje myšlenky už dávno nejsou tam, kde by měly být. Nejsou u muže, se kterým sdílím život. Jsou u muže, se kterým sdílím jen představy.
A možná je to ta nejnebezpečnější forma útěku. Ne fyzická nevěra, ale mentální emigrace. Stav, kdy zůstáváte, ale vnitřně odcházíte. Kdy jste loajální tělem, ale ne myslí. Kdy si říkáte, že vlastně nechcete nic měnit – jen se v tichosti ztrácíte ve světě, kde jste znovu žádoucí, vzrušená a živá.
A tak zatím zůstávám. Ve vztahu, který je stabilní, ale plochý. V hlavě, která je plná příběhů, co se nikdy nestanou. A někde mezi tím já – žena, která nechce odejít, ale už dávno není úplně přítomná. A která se bojí jedné jediné otázky: jestli je horší partnera opustit, nebo s ním zůstat a v duchu žít úplně jiný život.
