Článek
Nechtěla jsem odejít. To je na tom to nejhorší. Nešlo o žádné dramatické rozhodnutí, žádný záchvat odvahy, žádné „teď si vyberu sebe“. Kdyby to šlo, zůstala bych. Kdybych měla dost sil, přizpůsobila bych se. Kdyby moje hlava ještě zvládala další kompromisy, další mlčení, další vysvětlování, zůstala bych tam klidně dodnes.
Jenže ona už to nezvládala.
Moje psychika se začala rozpadat nenápadně. Ne ve výbuších, ale v drobných signálech, které jsem dlouho ignorovala. Únava, i když jsem spala. Tlak na hrudi, i když se nic nedělo. Slzy, které přišly bez důvodu. Pocit, že jsem pořád ve střehu, i když sedím doma na gauči.
Říkala jsem si, že je to jen období. Že jsem přecitlivělá. Že jsem unavená z práce, ze života, ze stresu. Hlavně jsem si nechtěla připustit, že problém není ve světě, ale v tom, kde a s kým ten svět žiju.
Navenek všechno vypadalo normálně. Vztah. Domov. Fungování. Smích na veřejnosti. Fotky, kde se usmíváme. Lidi kolem mě měli pocit, že jsem v pořádku. Dokonce i já jsem si to dlouho namlouvala.
Jenže uvnitř to bylo jiné.
Uvnitř jsem byla permanentně napjatá. Každá konverzace mě vyčerpávala. Každé setkání mě stálo víc energie, než jsem měla. Po každém „rodinném obědě“, po každé návštěvě, po každém společném večeru jsem měla pocit, že se musím znovu složit dohromady. Jako bych celý den hrála roli a doma konečně mohla sundat masku.
A ta maska byla čím dál těžší.
Začala jsem si všímat, že se mi mění myšlení. Že se bojím říkat, co cítím. Že automaticky ustupuju. Omlouvám se, i když jsem nic neudělala. Že přemýšlím nad každou větou, než ji vyslovím, aby náhodou nevznikl konflikt. Aby byl klid. Abych nikoho nenaštvala. Abych byla „ta v pohodě“.
Jenže být pořád „v pohodě“ je strašně drahé.
Platíte za to sami sebou.
Nejhorší na tom je, že si dlouho myslíte, že to ještě dáte. Že to není tak hrozné. Že jiní mají horší vztahy. Horší tchyně. Horší partnery. Horší podmínky. Že vy byste přece měli být vděční, že to není vyloženě toxické.
A tak zůstáváte. Ne proto, že by vám bylo dobře. Ale proto, že se bojíte odejít z něčeho, co „není dost špatné“.
Moje psychika ale nefungovala podle logiky. Ona neřešila, jestli je to objektivně hrozné. Ona řešila, že je to dlouhodobě neúnosné. Že jsem pořád ve stresu. Že se necítím bezpečně. Že nemám prostor být sama sebou. Že se pomalu ztrácím.
Začala jsem mít úzkosti. Bez jasného spouštěče. Jen tak. Seděla jsem v tramvaji a měla pocit, že se mi špatně dýchá. Ležela jsem v posteli a srdce mi bušilo, jako bych měla před zkouškou. Ráno jsem se budila s nechutí vstát, protože mě čekal další den, který budu muset „zvládnout“.
Ne žít. Zvládnout.
A v jednu chvíli mi došlo, že už se nesnažím, aby mi bylo dobře. Snažím se jen, aby mi nebylo ještě hůř.
To byl ten moment zlomu.
Neodešla jsem proto, že bych ho přestala milovat.
Odešla jsem proto, že jsem přestávala milovat samu sebe.
Protože jsem se už nepoznávala. Nebyla jsem to já. Byla jsem opatrná verze sebe. Tichá verze sebe. Ustupující verze sebe. Člověk, který se neptá, nebrání, neprotestuje. Jen vydrží.
A vydržet není ctnost, když vás to ničí.
Ten odchod nebyl hrdinský. Nebyl silný. Nebyl osvobozující. Byl smutný. Unavený. Plný pochybností. Měla jsem pocit viny. Měla jsem strach. Měla jsem dojem, že selhávám. Že to nezvládám, zatímco jiní by to zvládli.
Jenže dnes už vím jednu věc:
Psychika nekolabuje ze dne na den.
Ona se rozpadá dlouho předtím, než si to připustíte.
A když už vám tělo i hlava říkají, že nemůžou dál, není to slabost. Je to poslední signál, že už jste za hranou.
Nechtěla jsem odejít.
Ale moje psychika už neměla kam ustoupit.
A zůstávat někde, kde se pomalu ztrácíte, není láska.
Je to tiché sebepoškozování, jen v hezčím balení.
