Článek
Pamatuji si den, kdy mi syn s nadšením oznámil, že budu babička. Rozplakala jsem se štěstím. Představovala jsem si, jak budu péct bábovky, chodit na hřiště, číst pohádky a vracet děti večer rodičům s úsměvem a lehkou únavou. Netušila jsem, že se ze mě během pár měsíců stane samozřejmá, neplacená a neustále dostupná hlídací služba.
Začalo to nenápadně. „Mami, pohlídáš malého na dvě hodinky?“ Samozřejmě. Ráda. Jenže dvě hodinky se změnily na celé odpoledne. Odpoledne na celý den. A celý den na několik dní v týdnu. Aniž by se mě někdo opravdu zeptal, jestli chci. Aniž by někoho napadlo, že mám vlastní život.
Jsem v důchodu, ale nejsem bez života. Mám své přátele, své koníčky, své zdravotní potíže i svou únavu. Jenže to jako by přestalo existovat ve chvíli, kdy se narodilo vnouče. Najednou se počítalo s tím, že jsem k dispozici kdykoli. Stačilo oznámení: „V pondělí ti je přivezeme.“ Ne otázka. Oznámení.
Nejvíc mě bolí ta samozřejmost. Žádné „prosím“, žádné „děkujeme“, žádná otázka, jestli se mi to hodí. Když si dovolím říct, že nemůžu, následuje ticho. Nebo poznámka o tom, jak jsou jesle drahé. Jak je dnes těžké skloubit práci a rodinu. Jako bych já kdysi neměla práci a rodinu. Jako bych to všechno zvládla jen proto, že jsem měla armádu pomocníků.
Neměla.
Pracovala jsem, vychovávala děti, starala se o domácnost. A když jsem potřebovala hlídání, prosila jsem. Nepředpokládala jsem. Vážila jsem si každé hodiny, kterou mi moje maminka věnovala. Nikdy by mě nenapadlo brát ji jako povinnost.
Dnes mám pocit, že když řeknu ne, jsem krkavčí babička. Sobecká. Chladná. Jenže kde se vzalo to přesvědčení, že babička musí obětovat všechno? Že její čas nemá hodnotu? Že její únava není skutečná?
Hlídání vnoučat má být radost, ne druhá směna. Má být dobrovolné, ne vynucené výčitkami. Když hlídám tři dny v týdnu od rána do večera, nejsem „pomoc“. Nahrazuji instituci. A to už není rodinná výpomoc, to je systémové řešení na můj účet.
Ano, miluji své vnouče. Udělala bych pro něj hodně. Ale láska neznamená bezbřehé sebeobětování. Láska potřebuje i respekt. A respekt znamená zeptat se. Respekt znamená přijmout, že odpověď může být někdy ne.
Moje snacha mi jednou řekla: „Ty máš přece čas, jsi doma.“ Ta věta mě zasáhla víc, než si myslí. Nejsem „doma“ jako čekárna. Nejsem záložní plán. Nejsem povinná výbava k dítěti.
Možná je to generační střet. Možná dnešní rodiče počítají s tím, že prarodiče automaticky nastoupí do služby. Jenže my jsme si svůj díl odpracovaly. Vychovaly jsme děti, splácely hypotéky, staraly se o své rodiče. A teď máme právo říct: chceme si taky chvíli žít po svém.
Nechci přerušit vztah se synem ani se snachou. Nechci přijít o vnouče. Ale už nechci být tichá a poslušná. Naučila jsem se říkat: „Ráda pohlídám ve středu odpoledne. Jindy ne.“ A víte co? Svět se nezbořil. Jen se ukázalo, kdo respektuje moje hranice a kdo je zvyklý je překračovat.
Hlídání vnoučat má mít hranice. Ne proto, že bychom je nemilovaly, ale právě proto. Unavená, vyčerpaná a zahořklá babička není přínosem pro nikoho. Spokojená babička, která hlídá s chutí a dobrovolně, je dar.
Nejsem služka zdarma. Jsem máma, tchyně a babička. A také žena, která má právo na svůj čas, své plány a své ne. Pokud to někomu připadá skandální, pak je možná na čase přehodnotit, co považujeme za samozřejmost.
