Článek
Na první pohled to vypadá, že tam ani nejsem. Sedím u stolu, poslouchám, občas si něco zapíšu. Když se někdo ptá na názor, většinou odpovím krátce. Žádné dlouhé monology, žádné „já bych k tomu dodal“, žádné prezentace plné sebevědomí.
V open space jsem ten tichý. Ten, co nechodí kouřit s ostatními. Ten, co neřeší drby. Ten, co nemá potřebu se pořád prosazovat.
A přesto mám nejvyšší příjem z celého týmu.
Ne proto, že bych byl génius.
Ne proto, že bych byl lepší člověk.
Ale proto, že dělám věci, které mají přímý dopad na peníze.
Zatímco ostatní diskutují, já pracuju.
Zatímco ostatní prezentují, já analyzuju.
Zatímco ostatní mluví o tom, co by se mělo, já to prostě dělám.
A je fascinující sledovat, jak moc lidi zaměňují viditelnost za hodnotu.
Ve většině firem platí jednoduché pravidlo: kdo je slyšet, ten existuje. Kdo mluví nejvíc, je považován za lídra. Kdo je ticho, je podezřelý. Možná pasivní. Možná neschopný. Možná bez ambicí.
Jenže realita je úplně jinde.
Na poradách se často řeší věci, které nemají žádný skutečný dopad. Slova se točí v kruhu, prezentace se opakují, problémy se pojmenovávají znovu a znovu, ale málokdy se skutečně řeší.
Já tam sedím a v hlavě si říkám:
„Tohle už jsem vyřešil minulý týden.“
„Tohle číslo už jsem spočítal.“
„Tenhle problém už neexistuje.“
Jenže to neříkám nahlas. Nemám potřebu.
A tak vzniká zvláštní paradox: lidi, kteří mluví nejvíc, mají největší pocit důležitosti. Lidi, kteří mlčí, mají největší výsledky.
V mém případě se to provalilo náhodou. Při hodnocení rozpočtů. Když se řešily výkonnostní bonusy a někdo nahlas přečetl čísla. Najednou bylo ticho. Protože moje čísla byla úplně jinde než zbytek týmu.
Všichni na mě koukali, jako by objevili skrytého bosse.
„Ty máš tolik?“
„A to děláš co přesně?“
„Proč o tom nikdy nemluvíš?“
A já si uvědomil, že oni vlastně vůbec netuší, co dělám. Protože nejsem ten typ, co o tom vypráví. Nechodím s tím po kanceláři. Neprodávám sám sebe. Nepíšu si úspěchy na zeď.
Jen pracuju.
Je zvláštní, jak moc je firemní kultura postavená na extrovertech. Na lidech, kteří se umí prodat, prezentovat, mluvit, nadchnout. Ale skutečná hodnota často vzniká úplně jinde. V tichu. V soustředění. V samotě u počítače.
Největší peníze v mém případě nevznikají na poradách. Vznikají v hodinách, kdy mě nikdo neruší. Kdy přemýšlím. Kdy optimalizuju. Kdy řeším problémy, které ostatní ani nevidí.
A paradoxně čím méně mluvím, tím víc si uvědomuju, že většina mluvení ve firmách je jen výplň. Signál: jsem tady, existuju, berte mě vážně.
Jenže existence se nepočítá v minutách projevu. Počítá se v dopadu.
Nikdy jsem nebyl ten typ, co by chtěl být vidět. Nemám potřebu být lídr v místnosti. Nemám potřebu mít poslední slovo. Nemám potřebu dokazovat, že jsem chytrý.
A možná právě proto jsem se dostal tam, kde jsem.
Protože místo budování obrazu jsem budoval systém.
Místo řečí jsem řešil data.
Místo prezentací jsem řešil realitu.
Dnes už mi je vlastně jedno, že mě na poradách skoro nikdo nevnímá. Že si někteří myslí, že jsem tichý, nenápadný, možná trochu mimo. Ve chvíli, kdy přijde výplatní páska, se hierarchie obrátí.
A to je možná ta nejkontroverznější pravda, kterou jsem si z práce odnesl:
Nejvíc vydělávají často ti, kteří nejméně mluví.
A nejvíc mluví často ti, kteří mají nejmenší skutečný dopad.
Svět práce je plný hlasitých lidí.
Ale peníze většinou vznikají v tichu.
