Článek
Když jsem řekla, že odcházím, všichni si automaticky mysleli, že se rozcházíme. Že jsme se přestali milovat. Že se stalo něco velkého, dramatického, nevratného. Jenže nic takového se nestalo. Neodešla jsem od něj. Odešla jsem z prostředí, ve kterém náš vztah existoval.
A to je rozdíl, který se strašně špatně vysvětluje.
My dva jsme spolu byli v pořádku. Ne dokonalí, ale opravdoví. Smáli jsme se, rozuměli si, měli společné sny. Jenže kolem nás byl svět, který mě pomalu dusil. Jeho rodina. Jeho zvyky. Jeho způsob života. Jeho minulost, do které jsem nikdy úplně nepatřila.
Zpočátku jsem se snažila zapadnout. Přizpůsobit se. Naučit se jejich pravidla, jejich humor, jejich ticho. Snažila jsem se být milá, nekonfliktní, vděčná. Říkala jsem si, že láska znamená kompromis. Že když ho miluju, zvládnu i jeho svět.
Jenže ten svět mě nepřijal. Jen mě toleroval.
A tolerovanost je strašně tenká hranice. Znamená, že tam můžete být, ale nesmíte být příliš slyšet. Že se můžete účastnit, ale nemáte právo měnit. Že jste vítaná, dokud nezabíráte příliš místa.
Postupně jsem začala cítit, že nejsem doma. Nikde. Ne u nich. A časem ani u sebe. Protože jsem se pořád snažila být někým jiným, než jsem byla. Mírnější. Tišší. Přizpůsobivější. Méně náročná. Méně citlivá.
A on to neviděl. Nebo nechtěl vidět.
Když jsem mu říkala, že se necítím dobře, odpovídal: „Oni to nemyslí zle.“ „Musíš si zvyknout.“ „To tak prostě je.“ Všechno se dalo racionalizovat. Všechno se dalo omluvit. Jen moje pocity zůstávaly pořád někde bokem, jako přehnané, dramatické, nepodstatné.
A tak jsem se začala ptát sama sebe:
Proč musím já neustále chápat všechny ostatní, ale nikdo se nesnaží pochopit mě?
Začala jsem si všímat, že jsem pořád unavená. Ne fyzicky. Psychicky. Po každé návštěvě, po každé společné akci, po každém „rodinném setkání“ jsem měla pocit, že jsem ze sebe odevzdala víc, než jsem dostala. Že jsem se zmenšila, aby se ostatní cítili pohodlně.
Neubližovali mi otevřeně. To by bylo jednodušší. Nebyl tam křik, urážky, ponižování. Jen permanentní tlak na to, abych byla jiná. Lepší. Vhodnější. Více „jejich“.
A to je zvláštní druh ničení. Neviditelné. Tiché. Ale hluboké.
Jednoho dne jsem si uvědomila, že už se netěším domů. Ne k němu, ale do toho světa kolem něj. Že mě stresuje každý společný plán, každá návštěva, každá představa budoucnosti, ve které budu muset pořád fungovat v prostředí, kde se necítím být sama sebou.
A tehdy mi došlo, že tohle není udržitelné. Ne proto, že bych ho přestala milovat. Ale proto, že jsem přestala zvládat jeho svět.
Neodešla jsem v hádce. Neodešla jsem s kufrem v ruce. Odešla jsem vnitřně. Pomalu. Tichým rozhodnutím, že už nechci být součástí něčeho, co mě vyčerpává víc než posiluje.
Nechtěla jsem ho nutit vybírat si mezi mnou a jeho rodinou. Mezi mnou a jeho minulostí. Mezi mnou a jeho světem. Protože jsem věděla, že bych prohrála. Ne proto, že by mě nemiloval. Ale proto, že ten svět byl jeho jistota. A já byla „navíc“.
Tak jsem odešla já.
Ne z lásky.
Ale z prostředí.
Z místa, kde jsem musela pořád dokazovat, že mám právo existovat.
Z prostoru, kde jsem byla spíš host než součást.
Z reality, ve které jsem se pomalu ztrácela.
A paradoxně to byla jedna z nejtěžších věcí v mém životě. Protože odejít od člověka je bolestivé, ale pochopitelné. Odejití od prostředí, které vás ničí, zatímco toho člověka pořád milujete, je bolest, kterou si neumí představit nikdo, kdo ji nezažil.
Neodešla jsem proto, že bych byla slabá.
Odešla jsem proto, že jsem už nechtěla dál přežívat v cizím světě, kde jsem nemohla být sama sebou.
Protože někdy není problém vztah.
Někdy je problém všechno kolem něj.
